Vše, co potřebujete, je dívka a pistole, prohlásil o natáčení filmů Jean-Luc Godard. Vše, co potřebujete, je dívka, pistole a Godard, doplnil by Richard Linklater. Nebo alespoň tak jeho novinka nazvaná Nová vlna působí. 

Výše zmíněný bonmot je úsměvný hlavně proto, že Godard byl výsostně intelektuální, experimentální autor, který i ve své pozdní tvorbě posouval hranice filmového vyjadřování. Ale jak známo, on i jeho kolegové a kritici z redakce Cahiers du Cinéma, z níž se posléze rekrutovali novovlnní filmaři jako Truffaut, Chabrol, Rohmer, vyzdvihovali hollywoodský film pro jeho čistotu vyprávění a úhlednost formy. 

Nová vlna není životopis Godarda, ani se nesnaží o vystižení celého hnutí, byť vysvětlujících popisků ve stylu „kdo je kdo“ je zde až přespříliš. Linklatera zajímá především samotné natáčení ikonického U konce s dechem, které v roce 1960 orámuje a předznamená evropskou novovlnnou kinematografii 60. let. 

Godard, s nímž se setkáme, je tak Godard pracující. A jak si výborně všiml kritik New Yorkeru Richard Brody, Jean-Luc není ve filmu nikdy v soukromí a téměř nikdy sám. Téměř vždy je obklopen přáteli nebo štábem. Kolektivní režim tvorby v rámci umělecké skupiny je zvlášť typické pro avantgardní hnutí (surrealismus), a tak dává smysl, že se tímto prvkem vyznačovala i radikální a dobu předbíhající francouzská nová vlna. 

Linklaterův snímek portrétuje Godarda tak trochu jako šedesátkového Tarantina, který si hoví v odkazech, citacích a vykrádání, potažmo inspirování se u starších tvůrců. Jeho řeč je filmovou řečí, a to i vně natáčení. Každou chvíli vypustí citát nebo anekdotu a jeho zázemí kritika je velmi patrné, když začne rozvíjet své teorie filmu. 

Godarda potkáváme jako tvůrce, který je s nastupující třicítkou frustrovaný, že pořád nic nenatočil, zatímco jeho kolegové z vlivného listu už vesměs úspěšně debutovali. Poslední kapkou je pro něho Truffautův triumf v Cannes se snímkem Nikdo mě nemá rád (v angličtině známé jako The 400 Blows) – musí točit! Jako základ filmu mu poslouží draft, který sepsal s Truffautem, o jakémsi kriminálníkovi, který krade auta, potlouká se Paříží a spí s krásnou Američankou. 

Godard dělal velkou filmařinu ve volném stylu a natáčel v ich-formě. Často psal dialogy k jednotlivým scénám až těsně před klapkou a během natáčení, do kterého běžně promlouval, aby dával hercům instrukce. Chtěl tak zajistit autenticitu a nepřipravenost herců. 

Godard tu profesionálnější část štábu a hereckého osazenstva v čele s Jean Seberg doháněl k šílenství. Tu i přes moderní hollywoodský glam velmi zdatně ztvárňuje Zoey Deutsch (zejména při natáčení finální scény U konce s dechem), která se objevila už v jiném Linklaterově filmu, dost přehlížené, ale výborné huličské komedii Everybody Wants Some!!, odehrávající se během jednoho víkendu na koleji před začátkem akademického roku). Daleko shovívavější je ke Godardovu pracovnímu postupu Jean-Paul Belmondo s tváří Aubryho Dullina.

Linklaeterův film kupí anekdoty z natáčení, představuje nicméně Godarda možná až příliš jako lehkovážného, uličnického tvůrce, bez ironie a znepokojivosti, které mu byly vlastní. Linklatera, který je sám velmi trpělivý režisér (jak známo, Chlapectví vznikalo dvanáct let a bylo částečně improvizované), musel způsob práce Godarda – plné pomlk, spontaneity a ležérnosti navzdory přesné vizi – oslovovat. 

Nová vlna je natočena v akademickém formátu, tedy v poměru 4:3, a černobíle a svou snahou napodobit dobové techniky a vzhled filmu odpovídající době natáčení připomíná Fincherova Manka (který ovšem zvolil ahistorický širokoúhlý formát). Linklater dokonce nechal do snímku digitálně umístit obrazový šum a efekty evokující výměnu cívky.  

Přehrajte si trailer I přes tento technicistní přístup k vizuální prezentaci filmu se Linklater příliš nevěnuje techničtějším aspektům natáčení. Například ve střižně se odehraje jen jedna scéna (ilustrující vznik slavného poskočného střihu). Nová vlna je co možná nejvíc divácká. 

Nová vlna je snímek bezesporu zábavný. Ale zábava, kterou poskytuje, by se dala přirovnat k hraní „najdi pět rozdílů“ mezi dvěma obrázky. Neustále totiž diváka nutí srovnávat aranžmá scén s výsledkem toho skutečného U konce s dechem. U konce s dechem je odzbrojující právě svou spontaneitou, zatímco esencí Nové vlny je strojenost a aranžmá. Film, který by chtěl složit radikalitě francouzské nové vlny skutečnou poctu, by musel být daleko méně konvenční.