„Jak ho může bolet něco, co tam není?“ ptá se Alma svých starších sester poté, co stráví bezesnou noc posloucháním kvilu amputovaného. A fantomová končetina je jedním z mnoha fantómů, které jako by pronásledovaly tuto jednu usedlost a jednu rodinu, která ji obývá po generace. 

Je to tento rok už podruhé, co vidím rodinnou kroniku zacentrovanou v jednom domě a vyprávěnou pohledem onoho domu, prostřednictvím událostí, které zdi místa pamatují. Tím druhým je Citová hodnota Joachima Triera.

Ale jeho podnětný kus ještě překonává německá režisérka Mascha Schilinski svým Pohledem do slunce (v angličtině Sound of Falling), pro kterou se po Dark Blue Girl jedná teprve o druhý celovečerní snímek. Když ho letos představila v Cannes, odešla s Cenou poroty (kterou v netradičním kroku musel Pohled do slunce sdílet se snímkem Sirât).

Pohled do slunce nahlíží do osudů několika generací německé rodiny žijících na farmě, jež se nachází někde v německé Staré marce, a vynáší na světlo jejich tajemství, živobytí a každodennost.    

První obraz je z doby první světové války, který ukazuje osud služek (sterilizace), dospívajících dcer (nucený sňatek) i synů, jejichž rodiče je raději zmrzačí, než aby se stali municí do kanónů první světové války. Z této části také pochází plakát s blonďatou dívkou Almou, která velmi znepokojivě a soustředěně pohlíží diváku do očí. 

Krátce se zastavíme i v období těsně po druhé světové válce, kterým nás bude doprovázet Erika. Zásadní je však přeskok do 80. let a do reality dvojího Německa, v němž prožívá Angelika svá první zapovězená milostná dobrodružství. Poslední, veskrze současná, sleduje rodinu a její hipsterské dekorování půdy historického domu. 

Toto stavení, které bylo století střediskem velkých i malých trápení, skutečně ožívá pod pohledem dětí a teenagerů na životy dospělých lidí, na jejich lži a slabosti. Ukazuje společnost jako slepenec hrůz a eufemismů, drobných i velkých lží, zdvořilostních formulek, vágního označování tragédií, tak jako je neurčité vysvětlení typu „pracovní úraz“. 

Schillinski je velká pozorovatelka každodennosti a neuniknou jí drobné všední horory i zlomyslnosti dětských her, od služky, která vyděsí děti tím, že si hraje na mrtvou, až po sestry, které při hře na schovávanou předstírají, že je jejich sestra, uvězněná na stromě, neviditelná. 

Všechny protagonistky doprovází myšlenka na smrt a sebevraždu. U žádné však není smrt tak úzce svázaná s jejím narozením a životem jako v případě Almy, která je naším hlavním prostředníkem. Nese totiž, jak bývalo morbidním zvykem, jméno své mrtvé sestry, která zemřela, než se narodila. Mrtvá Alma tedy dlí v živé Almě a živá Alma existuje jako duch mrtvé sestřičky. 

Někdy se dokonce domnívá, že jsou jednou a tou samou osobou. Mrtvá Alma byla totiž podle fotografie, kterou rodiče pořídili po její smrti, od živé Almy k nerozeznání, a navíc zemřela právě ve věku, v němž se Alma dýchající právě sama nachází. Vrcholem této identifikace je scéna, v níž se živá Alma aranžuje do pozice mrtvé Almy, a posadí se na sofa ve stejné pozici a oblečení, jakou zaujalo mrtvé fotografované tělíčko sestry. 

Pohled do slunce: FOTOGALERIE

Fotografování vůbec ve filmu slouží jako prostředek zaznamenávání mrtvých, jako mystika a duchařina. Proto se na rodinných fotkách tak často objevují postavy rozmazané, unikavé a prchající. Vrcholem ritualizovaného zaznamenávání je posmrtné pózování, kterému předchází prošití víček tak, aby zůstala otevřená a nekazila důstojnost rodinné momentky. Smrt vás v tomto světě odsuzuje nemrkat. 

Přehrajte si trailer Mascha Schilinski přichází s formálně jedinečným snímkem, který mluví – nebojím se to říct – novou filmovou řečí. Její film je nesmírně taktilní, plný temného impresionismu, prodlévající na detailech. Chybí mu jasný příběh, ale ve své epizodičnosti, kterou spojuje kult smrti, je Pohled do slunce uhrančivý. A ryze filmový, starající se o konkrétní políčko a scénu více než o soustavný narativ. Mezigenerační příběhy se proplétají, někdy náhle, někdy jemně spojené voice-overem jedné z dívek. Ve vztahu k smrti je v něčem fatalistický. Jako kdyby k ní byly všechny dívky nevyhnutelně přitahovány.

Ona filmovost se projevuje i v tom, že je každá scéna naditá novým významem, nečekanou perspektivou. Znovu a znovu jsem si při sledování říkal: tohle jsem ještě nikdy neviděl. 

Sound of Falling je film prodchnutý smrtí, do jisté míry pohřební, rozhodně by se hrál s tempovým doporučením grave. Ale takový, od kterého nelze odtrhnout zrak, je jako pohled do slunce během zatmění.