Již první záběry na mozolnaté ruce, které sestavují zvukovou aparaturu uprostřed zaprášené pouště, dávají poměrně jasně najevo, jaký bude Sirat zážitkem. Rave může být pro někoho nepříliš známý pojem, pro jiné však jde o ztělesnění prožívání přítomného okamžiku, absolutní propojení těla s hudbou a uvolnění všeho, co se neděje v tuto chvíli. A právě takový Sirat je. V jádru jde však o velmi přímočarý příběh - otec s mladičkým synem vyráží do marocké pouště, kde se má právě jeden takový velkolepý rave odehrávat, aby zde našli ztracenou dceru. A cestou se jim začne něco dít.

Francouzský režisér Oliver Laxe se pod produkčním dohledem Pedra Almodóvara rozhodl ke svému snímku přistoupit jinak, než je divák zvyklý. V Cannes za to byl oceněn Cenou poroty, čemuž se nelze divit, protože vykročení mimo běžná filmová měřítka je tu od začátku jasně patrné. Už jen obsazením neherců do vedlejších rolí si Laxe mohl potenciálně zadělat na velké potíže. Všichni zúčastnění ale jsou zároveň velkými personami španělské a francouzské raveové scény, takže jistě plně chápali zadání. A dovedu si celkem živě představit, že zadání znělo jen "Prožijte to!".

A prožít je to opravdu potřeba. Hned zpočátku se dozvíme, že slůvkem "Sirat" je v islámské mytologii označován most mezi žitím a posmrtným životem, který zároveň značí náročnou zkoušku. Pomyslný most je pak právě tím, co nás doprovází celý film, neboť si hrdiny na tomto mostě lze zcela živě představit. Nevíme totiž vůbec nic o tom, co filmu předcházelo, byť to jistě pro mnohé diváky bude kámen úrazu. Netušíme, proč se dívka ztratila, kým byla a jaké měla s otcem vazby. Nevíme nic o tom, kdo jsou technaři, kteří otce se synem doprovází a jimž chybí různé končetiny či zuby. A není důležité ani to, co bude následovat poté. Rozvolněný závěr nechává na divákovi si doplnit, zda budou hrdinové dál kráčet po mostě, nebo své cesty došli.

A právě v tom tkví síla Siratu. Kvůli absenci před i po nutí diváka kráčet s hrdiny po symbolickém mostě a prožívat s nimi pouze přítomný okamžik. Podobně jako uprostřed raveu. V davu upocených zaprášených lidí, žíznivý, vyhladovělý, unavený a totálně odevzdaný dunivé hudbě. "To se neposlouchá, na to se tancuje," pronese jedna z hlavních postav, čímž vlastně shrne nejzásadnější pocity z raveu i z celého filmu. A Sirat právě toto i přes přímočarý příběh prodává emotivně a hluboce. Lze tedy říci, že pokud se na parketu cítíte nesví, hučení v uších vám nic neříká a ruc tuc tuc není váš šálek, pravděpodobně vám bude lhostejný i Sirat. Chápu tedy legitimní výtky, že se zde vlastně nic moc neděje.

Neznamená to však, že by Laxův film byl skoupý na dějové zvraty. Naopak, autor nechává své postavy volně se přesouvat z místa na místo a jen občas ozvláštní příběh překážkou. Přes uvolněné hrdiny však v divákovi stále narůstá tenze, protože scénář je rámován jakýmsi globálním konfliktem, jehož svědky jsme pouze z rádií a kusých zpráv. Právě to ale přidává ději na intenzitě, neboť na pozadí neurčitě globální hrozby se rozehrává velmi intimní příběh, který si vystačí s náznaky a pomalým budováním, aby náhle divákovi vmetl do ksichtu několik zatraceně bolavých zvratů, ke kterým po zpětném ohlédnutí muselo dojít. 

Laxe tak velmi dobře pracuje s atmosférou, která je místy pomalá, místy se zase opírá o skvělý energický soundtrack, který je záhodno slyšet pod co nejlepší aparaturou. Audiovizuálně je totiž Sirat velkolepým zážitkem, a to zvláštně v prvním a posledním aktu. V uších se vám bude rozléhat hned několik dunivých vjemů, které rozvibrují celé vaše tělo a vtáhnou vás do přiznaně plochého děje. Jenže stejně jako hudba na raveu je zdánlivě plochá, při ponoření se do ní lze nalézt hloubku. A právě tak je to se Siratem. Nechte ho na sebe působit a on se vám za to odvděčí skvělým zážitkem.