Gaspar Noé se řadí k té sortě nenormálních filmařů, které si buď velmi oblíbíte, nebo je nenávidíte. Patřím do první skupiny, ale zcela chápu, že leckdo nechutné divnosti jako Zvrácený, Love nebo Vejdi do prázdna nezkousne. A je to v pořádku. V takovém případě ale asi nemá smysl, abyste pokračovali ve čtení, jelikož se Noé na žádnou cestu kajícníka rozhodně nevydal a opět přichází se zlým a ošklivým filmem.

Ten sleduje zhruba dvě desítky mladých tanečníků, z nichž našince zaujme především Sofia Boutella jako jedna z ústředních postav (další role obsadili především skuteční tanečníci z Paříže či New Yorku). Tyto naděje moderního tance se tedy kdesi na samotě pod vedením chválené choreografky připravují na zámořské turné. Někteří z nich si spolu něco začali, jiní rádi zapaří a tak vůbec se zpočátku vše tváří jako uvolněná taneční nálada. Tu prodchne výborná choreografie tanečních čísel během dlouhých záběrů, a když si člověk asi po půlhodině začne říkat, že těch útoků na smysly už bylo dost a mohlo by se něco začít dít, rozjede se hororová část.

Ta stojí prostě na tom, že opilé mládeži někdo něco hodil do pití, což výjimečně není záminka pro páchání nezřízeností, ale nemilý fakt, který sjetí tanečníci musejí v nekompetentním stavu řešit. Vyhrocené emoce i vztahy mezi jednotlivými členy ukazují, co se skrývá pod povrchem i těch slušnějších z nás. Zase jednou se ukazuje, jak málo dělí civilizovanou a milou společnost od pádu do temných hlubin zvířeckosti, nejnižších pudů a davových psychóz. Holt peklo jsou ti druzí...

Není to tak dávno, co jsme tu měli novinku Larse von Triera, a tak je srovnání těchto dvou kontroverzních samorostů nabíledni. Oba navíc své rozporuplně přijaté novinky premiérovali letos v Cannes a za připomenutí stojí historka, kterak se Noé při sledování Jacka údajně halasně smál. Nejspíš sám věděl, že i svým divákům předloží těžko zkousnutelnou šílenost - i když na úplně jiné úrovni. Tam, kde Trier provokuje suverénním předkládáním morálně odpudivých myšlenek, Noé se zaměřuje na formu a audiovizuální zpracování, z něhož se divákům zase může udělat špatně. Dělo se to u Love i Zvráceného a Climax nebude výjimkou. Třešničkou na dortu je pak informace, že Noé film dostříhal den před projekcí, takže bylo nadšení z Cannes opravdu nečekané.

Už tradiční je agresivní kamera Benoîta Debieho, která se nebojí divokých jízd i veledlouhých záběrů. Díky nim se daří udržet pozornost i v pasážích, které by jinak potřebovaly střihačské nůžky jako sůl. Roztěkaná halucinogenní forma střídá extrémní délky záběru, navíc v kombinaci s tepavou elektronickou hudbu a kreativní práci s filmovými titulky. Tahle kombinace občas žene diváka až na hranici únosnosti, protože sledování je zase jednou fyzicky nepříjemným zážitkem, naplno využívajícím imerzivních možností filmu. Nutností je pak sledování v kině, protože pokud doma nemáte sestavu říkající si o veřejné projekce, všechny odstíny obrazu i zvuku k vám nikdy neproniknou. A to by byla škoda.