Sourozenci Oscar a Linda si po smrti rodičů dali slib zpečetěný krví – že se nikdy neopustí. Dětskou iluzi o tom, že starší bratr bude mladší sestru chránit za všech okolností, přervává pěstounská péče. Ale o mnoho let později se oba setkávají v ulicích Tokia – on pracuje jako drogový dealer, ona přijímá místo tanečnice ve striptýzovém baru. Slibují si, že teď už je nic nerozdělí. Jenže riskantní povolání i nezřízený život vžene Oscara do pasti. Končí na pomočené podlaze záchodku v zaplivaném klubu Void s kulkou v těle. Jeho duch ale odmítá opustit tento svět, ke kterému je připoután přísahou, a tak bloudí nad labyrintem Tokia a shlíží na trudné osudy svých blízkých.

Dějová linie tak, jak jsem jí shrnul v předchozím odstavci, není pevnou páteří, kolem níž argentinský režisér Gaspar Noé staví svůj nový film Vejdi do prázdna. Jsou to spíše drobečky a úlomky vybrané z komplikované tkáně vyprávění, které svým pojetím hraničí s všemožnými extrémy. Extrémní je jeho samotná technika, extrémní je i otevřenost, s níž režisér přistupuje k tématům jako je erotika, drogy či smrt.  

Vejdi do prázdna lze rozdělit na dvě části – ta první se podobá kruhu, v němž se umírající Oscar vrací do své minulosti, v retrospektivách odhaluje intimní vztah k sestře, traumatizující smrt rodičů, i své vlastní směřování ke zkáze. Jakmile se kruh uzavře, vyrazí film na dlouhý průlet časoprostorem. Oscarův duch bloumá nad městem, vpíjí se do předmětů, sleduje události, které postupně ztrácejí svou reálnost a stávají se noční můrou, snem i extatickým úletem...

Noého režijní pojetí pracuje s nevídanými formálními prostředky. Absolutně zosobnělou kameru jsme mohli vidět třeba ve Schnabelově filmu Skafandr a motýl, ale tam zdaleka nezacházela tak daleko, do tak dokonalé synchronizace s dechem, mrkáním a tlukotem srdce postavy. Opačný extrém pak nabízí odhmotněná kamera-„duchovní oko“, jejíž pohled proniká zdmi, mizí v předmětech a zcela eliminuje potřebu střihu. Vystačí si s asociací a s halucinogenními montážemi, které evokují duchovní trip z Kubrickovy Vesmírné Odyssey.

Gaspar Noé je maximálně explicitní. Sex v jeho pojetí má blízko k pornografii, kamera sleduje detaily, ruší jakoukoli falešnou cudnost a s trierovskou drzostí staví diváka tváří tvář necudné tělesnosti. Jedná se konec konců o přístup podobný dánskému veleknězi provokace Larsi von Trierovi, o podobnou terapii filmovým obrazem, který je svou mocí božský a absolutně svobodný. Noé otevírá svět, v němž se z kdysi čistého a ryzího pouta sourozenců stává cosi patologického, maniakálního, špínou prolezlého. Kulisy Tokia podtrhují pocit ztráty, zoufalství, dezorientace. Oscar a Linda jsou si nablízku, přesto se postupně ztrácejí v orgiích i chemickém rauši.

Město tak, jak ho film zobrazuje, připomíná umělé bludiště, maketu s oslnivými světly a nepřirozenými stavbami. Samo se stává metaforou pocitů postav – závěrečná několikaminutová soulož v blyštivém hotelu Love definitivně boří hranice mezi tripem a realitou. Někde mezi duchovním vytržením a výjevy souložících těl leží těžiště Noého filmu. V tomhle pokřiveném prostoru mezi spiritualitou a živočišností prostě nejsme zvyklí se pohybovat. Výsledkem jsou třesoucí se kolena, hnus i provinilá fascinace.

Vůbec nejsilněji se výstřední forma a bizarní obsah potkávají v úvodní hodině a půl, v onom hypnotickém kruhu Oscarova předsmrtného vzpomínání. V následujícím závratném bloudění Tokiem se z formy začíná postupně stávat manýra, která z dění spíše vytlačuje, než aby do něj vtahovala. Co fascinovalo, začíná iritovat a křehká chemie naprosté otevřenosti se okoukává. Metafora vstupu prázdnoty se tak naplno rozzáří v samém závěru, který odpovídá na otázku visící znepokojivě ve vzduchu. Co je tím nejděsivějším prázdnem – rozzářený a  přitom sterilní svět moderní metropole? Drogy? Smrt? Odpověď se, podobně jako celý film, slovy těžko definuje, ale dovede ponořit hlavu hluboko do černého bláta a nepovolit, dokud se vám to svinstvo nedostane až do plic. Chorobný, promyšlený, novátorský a výjimečně znepokojující film.