Stále mi činí jisté obtíže formulovat, co konkrétně mě tak uchvátilo na Tajnostech Alice Nellis. Snad to byla ta báječná hudební dramaturgie, vynikající herecké výkony, senzitivní a snesitelně sentimentální režie, které z celkem banálního filmu o trablech jedné stárnoucí matky učinily jeden ze světlých momentů současného českého filmu. Osobnost Alice Nellis už nějaký ten rok znamená záruku setrvalé řemeslné kvality i setrvalého tématu. Její schopnost analyzovat rodinné a emocionální konflikty současnosti je v tuzemsku stále celkem ojedinělá.

Mamas & Papas představuje režisérčin počin nejambicióznější a jedním dechem i nejproblematičtější. Bezpečnou náruč intimity jedné postavy a jejího světa opouští Nellis ve prospěch propletence čtyř příběhů, které variují téma mateřství a jeho dopadu na vztah muže a ženy. Mozaikovité osudy se v uzlových místech stýkají a umožňují filmu měnit perspektivu – nelze však říct, že by se tak dělo s jakoukoli rafinovaností, spíše tu sem tam mechanicky zaduní formální kouzlení. V některých párech dítě přebývá, v jiných zase chybí, každopádně vždy znamená zásah do křehké intimity a chemie partnerů. V opatrných náznacích se tu zpřítomňují i motivy přistěhovalectví a rasových předsudků, prim však hraje autentická sonda do citových vazeb postav.

Na rozdíl od až divadelně stylizovaných a divácky otevřených Tajností se Mamas & Papas uzamykají v radikálně hovorových dialozích, odtažité kameře a emocionálním chladu. Přeskoky mezi jednotlivými liniemi, hutné zkratky, nedořečené věty, přetrhané vazby myšlenek sice navozují dojem reálnosti, ale rozhodně neotevírají nitro postav. Individuální příběhy tak uplývají v monotónním a nesdílném duchu, myšlenkové směřování filmu je nejasné, jeho závěr naprosto otevřený. Zatímco Tajnosti byly zaujatou výpovědí, Mamas & Papas je až dokumentárně odtažitou aranží a studií citového chladu a strádání.

S jistou mírou odstupu musím smeknout před syrovostí scénáře i hereckých výkonů – nic proti, režisérčin záměr netlačit film k jasné výpovědi vyšel bravurně. Problém je, že Mamas & Papas působí jako citové sedativum. I když otevřeně zobrazují nejintimnější chvíle postav, zájem a účast neprobouzejí. Možná by se film hodil jako materiál pro rodinného terapeuta či sexuologa, ale v oslovování diváka si Nellis počíná na své poměry velmi profesorsky.

Navíc těžko ignorovat, jak se ke konci snímku ještě citelněji rozkližují jednotlivé linie vyprávění. Namísto aby se doplňovaly, o sebe spíše neobratně zakopávají. Časové i prostorové rošády jen upevňují dojem rezignace – k vidění je toho dost, ale k zamyšlení málo. Uspokojení mohou přinést skutečně jen adekvátní herecké výkony (naprosto chápu, proč režisérka lovila herce na divadle) a chybějící moment trapnosti, jaký obvykle podobné pokusy o pitvu současné intimity v českém filmu provází. Z Mamas & Papas vane jakási vychladlá šeď, která bohužel zahaluje i celkem potěšující fakt, že se jedná o poměrně svébytný a uspokojivý tuzemský film.