A pak že to nejde. Český film nemusí být ve věčné křeči, kterou jen čas od času rozmělní duo otec-syn z rodiny Svěrákových. Alice Nellis přišla právě včas – už jsme na ni za tu pětiletku od posledního filmu skoro zapomněli! A to by byla věčná škoda. Dospělý film vyzrálého tvůrce totiž přichází pokořit všechny mýty o tom, že kinematografie u nás se zacyklila v jednoduché schematičnosti. A i když se zdá, že v poslední době všichni vyprávějí o tom samém, jen Tajnosti jsou jedinou funkční niterní reflexí, u které nebudete zvedat oči v sloup.

Nikdo v tuzemských končinách netočí tak přirozeným způsobem jako Alice Nellis. I Vratné lahve jsou v otázce autentičnosti dialogů a života obecně v porovnání s Tajnostmi někde na půli cesty. Z filmu nečiší onen vyumělkovaný filmový prefabrikát, v němž se topí tvůrci ze sousedství. Podivně se pak zvyká na přirozenost hereckých výkonů, scénáře, režie a i replik v českých podmínkách, protože jsou úkazem nevídaným. Režisérka točí život ve své nedokonalosti a lidi ve své neohrabanosti. Nepotřebuje dokonalé repliky a kulisy. Vystačí si člověkem a jeho monologem, do něhož nezasahují ani ti nejbližší. A pokud si náhodou neví rady, jak ve scénáři poskládat mentorskou scénu s naštvaným milencem, nechá hrdinku zaplout kamsi do vlastního nitra, kde se podobné věci řešit nemusí. Šikovně se tak vyhne křeči, která ze scénáře „dva nazí lidé si povídají“ může úplně lehce vyplynout (a také často vyplývá). A pak je tu ono absolutní fyzično. Tajný recept Alice Nellis na soužití s postavami, důvěra v jejich motivaci k činům nadcházejícím. Jen málokdy se vidí, aby režisér ve svém filmu nechal dialog, který je evidentně pronesen s přeřeknutím a následnou opravou. Jak jednoduchý je to avšak prostředek pro přiblížení se dokonalému splynutí postava-divák. Vždyť život sám není dokonalý, tak proč by dialogy měly?

Minimalistický herecký výkon Ivy Bittové je hlavní zbraní Alice Nellis v touze vyprávět přirozeně o životě. O malých věcech, malicherných problémech, vzpomínkách a křižovatkách, na nichž hrdinka bezradně sedí a neví kudy dál. Svým způsobem jde o jakousi variaci na Babí léto, Vratné láhve či jakýkoliv film se Zachem Braffem, s tím rozdílem, že tmou svého života bloumá žena středního věku. Jen z pod ruky ženské režisérky mohla vyrašit tak citlivá scenáristická a režijní personifikace, která nekomponuje do svého okolí hloupé vedlejší motivy ani zbytečně křečovitý humor. Trpělivě a s citem pro fyzický detail sleduje člověka balancujícího na tenkém laně jakéhosi zoufalství, přestože tenhle člověk vytrvale odolává a dusí v sobě všechny křivdy a bolesti tak nějak zbytečně. Radost, kterou si chce udělat nákupem piána, je jen přirozenou reakcí na neschopnost se s vlastními problémy poprat uspokojivým způsobem.

Pro okolí málo patrný emocionální rozpuk burácí jako orchestr uvnitř člověka, který se na chvíli zastavil a zjistil, že život nabízí víc než jen rodinnou rutinu mezi čtyřmi stěnami nového bytu. Může za to pohled do zrcadla, může za to smrt multitalentované Niny Simone, může za to samota a snaha vyřešit vlastní manželství prostřednictvím sexu s někým jiným. Všechny fragmenty tvoří jedinečné emocionální rozpoložení, které vede k impulzivním činům. K činům toho dne, kdy se dostavilo přání pořídit se piáno, přestože hrdinka neví, proč ho vlastně chce. A tak putuje rušnou metropolí a vlastním šestým smyslem vnímá to, co asi nikdo kolem ní – roztančené město plné dravých emocí, něžné melancholie a roztoužené nostalgie, která jí velí vrátit se někam, kde to všechno fungovalo (přestože už si nepamatuje, kde to bylo).

Pokud Alice Nellis umí pracovat s herci, tak o audiovizuální stránce lze referovat v podobném duchu dlouhé hodiny. Kdyby nechtěla točit celovečerní filmy, mohla by se klidně věnovat malování či skládání básní. Její Tajnosti se prezentují jako neuchopitelný lyrický útvar plný hlubokých vjemů plynoucích z promyšlené umělecké hudebně-obrazové koncepce. Málokdy se v českých končinách vidí takový cit a umná práce se střihem na hudbu při plném zachování sdělení a jakéhosi tajemného básnického kouzla. Tohle kouzlo se prohlubuje právě v oněch poetických úsecích, v jejichž rámci hrdinka fascinovaně prožívá interakci s vlastní představou o „tancujícím městě“. Otázka, která musí zákonitě padnout: mají taková intermezza valný smysl a nejsou jen prachsprostým kýčem? Odpověď je bohužel smutná a vyplývá z ní hlavní slabina celého filmu – zprostředkovaná poetičnost se nemíjí chvilkovým účinkem, rozhodně však nekoresponduje s vyzněním celku. Iva Bittová jako by si pokaždé odskočila z příběhu kamsi ven a vrátila se zpět, aniž by se v ní cokoliv transformovalo. Drama z náměstí, kde figuruje pytlík od krmení poletující bezcílně vzduchem za doprovodu dravého piána, je pak už jakousi povážlivou hranicí, kde se umění setkává s onanií. Nemějte ale strach – podobných výstřelků není ve filmu tolik, aby vám ho znechutily a bezbřehá vyprávěcí upřímnost vás navíc stejně vždycky spolehlivě vrátí na správnou kolej.

Tajnosti jsou chytrou introspektivní etudou, která ve svém nitru skrývá víc než doopravdy ukáže. Přesto toho ukáže víc než dost a napříč žánrovým spektrem stačí ukojit divácké libido ze všech světových stran. Nechybí jí humor, šarm, grácie, švih i styl a přesto zůstává obyčejným vyprávěním o obyčejném dni jednoho člověka. Alice Nellis zvedá hozenou rukavici mýtům o tuzemské řemeslné i vyprávěcí neschopnosti a vrací ji zpět plnou emocí. Smíchu. Pláče. Radosti, že se to tak sešlo, i když si Tajností všimne většina lidí až v televizi.

P.S. Děkuji za umně skrytý product placement, který neruší.

P.P.S. Nedoufal jsem, že mě u českého filmu někdy bude mrazit v zádech (v tom nejlepším slova smyslu). Že se tak stane hned třikrát během jedné hodiny, se mnou povážlivě zamávalo. Díky, Alice.