Už úvodní pětiminutový dance-off mi dal na srozuměnou, jak moc nepatřím do cílovky tohohle filmu. Taneční kreace prokládané rádoby cool hláškami, z nichž musí být nevolno i současné omladině, nejsou pro šedivějícího starce na prahu třicítky ideálním požitkem, a tak jsem tušil, že nový počin Andrey Sedláčkové protrpím. Přitom jsem si její předchozí výraznější kus, Fair Play, docela užil. Netrefila se mi do vkusu, nebo se jedná o těžkopádný úkrok vedle?

Backstage se točí kolem taneční skupiny West Coast Crew. Její název se často zkracuje na WCC a nechápu, že v celém filmu nezazní jemný toaletní humor, který by na to upozornil. Skupina sestává z reálných tanečníků The Pastels a občas nějakého toho mladého herce či herečky, ale základem jsou neokoukané tváře. Představují losery, kteří nemají práci, sociální zázemí a jedinou životní útěchu nalézají v tanci. No a tahle krů (!) se přihlásí do televizní soutěže SuperDance – asi chápete, o jakou variaci se jedná. Během náročného působení v soutěži se všichni musejí vyhecovat k maximálním výkonům a řeší do toho ještě problémy se slávou, láskou, bohatstvím a tak dále. Všichni, co jsme se museli vyrovnat s velkou pozorností médií a životem převráceným naruby, to samozřejmě velmi dobře známe. Potud tedy nic nového, ale příběhovou kreativitu člověk od tanečního filmu snad ani nechce.

Jak psal Cival už v popisku teaseru, dostat tohle téma do ruky nějaký mladý střelec, mohla by z toho vzniknout příjemná žánrovka, přesně mířící na danou cílovou skupinu. Jenže Backstage se snaží kombinovat moderní taneční choreografii, generační příběh o mladých, kritiku povrchnosti televizní zábavy a kdo ví, co ještě. Z výsledku si pak může divák vytáhnout několik momentů, jež jsou z daného úhlu pohledu zajímavé, jako celek ale film moc nefunguje a i relativně úsporná hodina a půl se docela táhne.

Andrea Sedláčková k projektu údajně přišla až v průběhu a jejím úkolem bylo zjednodušit scénář, toho času zaplevelený spoustou odboček a vedlejších linií. To se jí celkem podařilo - o hlavních postavách se dozvíme všechno podstatné, a přestože řada obratů v motivaci působí zkratkovitě a vychtěně, hlavní linie má docela jasný směr a v některých momentech i svižně utíká. Druhým a větším úkolem pak byla režijní práce, vyžadující udržení tempa a všech propriet pohromadě. A tam už to je trochu horší.

Zpočátku se dočkáme několika tanečních čísel, které příjemně překvapí vymakanou choreografií i dlouhými kamerovými jízdami. Tím však špičkový tanec končí a dále vidíme jen pár útržkovitých výjevů ze soutěže. Inu, budiž, já rozhodně nejsem ten, kdo by upřednostňoval taneční vystoupení před vyprávěním příběhu - jen kdyby ten příběh ale za něco stál. I zobrazení poměrů ve zmanipulované soutěži by mohlo mít ostře kritické hrany, zjevně se však tlačí na pilu tak moc, až to působí směšně a sebeparodicky. A tak to máte skoro se vším. Potěší aspoň nečekaně nenápadný product placement (s čestnou výjimkou Českých drah, kde bych chtěl hned začít pracovat).

Kampaň láká na Bena Cristovaa, který je v konečné verzi pouze jednou z řady vedlejších postav, jež se motají kolem televizní soutěže. Alespoň ale přispěl do soundtracku, a jestli někdo může Backstage dotáhnout ke kasovnímu úspěchu, je to on. Uvidíme. Do trapně šablonovitých rolí byli nasoukáni také Ivana Chýlková, Kryštof Hádek či osvědčená dvojice z Fair Play, Judit Bárdos a Roman Luknár. Vedle nich je patrné, jak tanečníci a mladí neherci v hlavních rolích opravdu moc neumějí hrát a jejich výkony ještě shazuje opravdu katastrofický dabing. Ne ani tak výběrem hlasů jako spíše prací se zvukem – měl jsem za to, že takhle špatné postsynchrony skončily kdesi v 90. letech. Ale loňská Milada i aktuální Backstage ukazují, že prznit zvuk lze úspěšně i dnes. V též souvislosti musím zmínit i absurditu dabingu jako celku; ústřední krů je totiž prezentována jako slovenská, ale všichni přitom mluví česky, což vyvolává opravdu velký zmatek a svědčí o ne zcela koncepční koprodukci. Tak zbytečné chyby, ach jo!