Rozhodnutí o tom, jakého českého zástupce vyslat do oscarových bojů, leckoho překvapilo. Oproti nedokonalému, bezpochyby však odvážnému a podnětnému Úsvitu totiž Česká filmová a televizní akademie v polovině září upřednostnila Bratry. Historické drama z 50. let u nás v té době ještě nikdo neviděl, trailer však nepůsobil dojmem, že by se mělo jednat o jakkoli originální počin. Teď už můžeme říct, že výsledek skutečně v něčem originální je – především v tom, jak okatě se vyhýbá jakémukoli hodnocení dodnes kontroverzních událostí.

Prolog filmu nás zavádí do pankrácké věznice v roce 1942, kde je krutým výslechům podroben Josef Mašín, slavný legionář a jeden z představitelů odbojové skupiny Tři králové. „Bez svobody nelze žít, jen přežívat,“ píše v posledním dopise své rodině, a tak není divu, že když o necelou dekádu později musí republika čelit dalšímu totalitnímu režimu, jeho mladí a odvážní synové nehodlají jen tak sedět s rukama v klíně.

Bratři: FOTOGALERIE

Bratři Ctirad (Jan Nedbal) a Josef mladší (Oskar Hes) se proto krůček po krůčku radikalizují, a aniž by o tom jejich matka (Tatiana Dyková) či mladší sestra (Karolína Lea Nováková) měly ponětí, mladíci za pomoci svého strýce (Václav Neužil) podnikají stále nebezpečnější záškodnické akce. Z jejich nadšení i exekutivní zmatenosti však není jasné, zdali jednají spíše z mladické rebelie, touhy dostát odkazu svého otce, anebo z upřímného a nevyhnutelného nesouhlasu s nespravedlivým režimem.

Režisér Tomáš Mašín, vzdálený příbuzný bratrů Ctirada a Josefa Mašína, se pokoušel jejich příběh zfilmovat už před více než deseti lety na základě knihy Zatím dobrý od Jana Nováka, nakonec však natáčení probíhalo až loni podle scénáře Marka Epsteina, jehož hlavním inspiračním zdrojem byl Odkaz od Barbary Masin (dcery Josefa mladšího). Tvůrci spolupracovali se stále žijícími Josefem Mašínem a jeho sestrou Zdenou, kvůli čemuž je lidsky pochopitelné, že se neodvážili pracovat s mašínovským dědictvím jakkoli radikálně.

Nekoordinovanost prvních akcí odráží i dezorientující kamera. Rebelující buřiči se snaží získat zbraně, aby mohli režimu škodit intenzivněji, nejednou však po nich zůstávají i mrtví. Těmi se film ale skoro vůbec nezabývá. Občas někdo z vyšetřovatelů prohodí, že zavražděný příslušník měl rodinu, ale nikoho to vlastně nezajímá a ani samotní Mašínové netrpí nijak zdrcujícími pocity viny. Vyprávění v podání Mašína a Epsteina je prosté psychologie i etiky, což je poměrně mrzuté, jelikož právě v těchto dvou rovinách by příběh rodiny Mašínů měl být nejsilnější.

Zůstává tak „jen“ řemeslně důstojné, ale emočně ploché převyprávění tehdejších událostí. Samozřejmě nijak nevadí, dvě a čtvrt hodiny dlouhý snímek nezaznamenává posloupnost mašínovských akcí zcela důsledně a některé postavy a vedlejší linky zjednodušuje a dramatizuje; to vše je zcela v pořádku. Nečiní tak ale v zájmu nějakého vývoje, díky němuž by pro diváka něco jinak skrytému vyplynulo na povrch. Bratři Mašínové jsou na konci vyprávění v podstatě stejní jako na začátku, dokonce i roztřesená kamera zůstává rovněž během závěrečného, zhruba tři čtvrtě hodiny trvajícího útěku skupiny do Západního Berlína – mladí muži se totiž navzdory získaným zkušenostem v boji necítí o nic komfortněji a jistěji než na začátku, snad jen jejich fyzické schránky jsou o poznání houževnatější.

Německý kameraman Friede Clausz přitom často využívá subjektivních, skoro až impresionistických záběrů, postavám ale pod kůži ani tak nepronikneme. Vyprávění se u klíčových momentů a osudových rozhodnutí téměř nepozastavuje, nenechává je doznít a namísto toho monotónně převypravuje jednotlivé epizodky. Ani první vraždu, ani rozhodnutí o překročení hranice tedy divák úplně nechápe a s hrdiny nemůže souznít. Vykreslení reálií převažuje nad morálním rozměrem dramatu a adekvátní zpomalení si vyslouží jen několik scén, převážně zahrnujících hrdě trpitelskou postavu matky Zdeny.

Přehrajte si trailer Oproti tematicky podobným televizním produkcím je však znát vyšší rozpočet a větší měřítko, do atmosféry 50. let jsme přeneseni věrohodně a akční pasáže nezaostávají. Přesto se nelze zbavit dojmu, že z hlediska oscarových bojů se jedná o přehnaně konzervativní sázku na jistotu na způsob Zátopka – a bylo by překvapením, kdyby myšlenkově prostý, leč žánrově kompetentní snímek zámořské akademiky opravdu zaujal.