Francouzský filosof a sociolog Bruno Latour napsal počátkem 90. let knihu Nikdy jsme nebyli moderní, a právě tak se jmenuje i anglický distribuční název Úsvit (tedy We Have Never Been Modern). Pro scenáristu Mira Šifru představovalo pojednání o napjatém vztahu mezi přírodou a společností významný inspirační zdroj, některé Latourovy myšlenky pak upravil pro svou historickou detektivu odehrávají v ryze československých poměrech. Kde je hranice mezi přirozeným a umělým, mezi přírodou a kulturou?

Šifrův příběh zpracoval Matěj Chlupáček, dosud režijně spojený především se seriály Terapie a Zrádci, produkčně pak stojící za populární Ivetou či snímky Stínohra nebo Polednice. Z tohoto výčtu je patrné, že stále teprve devětadvacetiletý filmař patří mezi mladé tvůrce, kteří sledují zahraniční trendy a snaží se vykročit z komfortní zóny osvědčeného českého mainstreamu. To platí i pro Úsvit, který se citlivé téma ve svém středu snaží zpracovat co nejpřístupněji a zároveň nejsvědomitěji. Tato, ale i další protikladnosti se pak podepisují na tom, že film zůstává rozkročený až příliš široce.

Úsvit: FOTOGALERIE

Co to přesně znamená? Příběh nás uvádí do slovenských Tater roku 1937, kde po vzoru baťovského Zlína vyrostlo městečko Svit. V jeho centru je továrna na umělá vlákna, řízená mladým a energickým Aloisem Hauptem (Miloslav König). Ten si dobře uvědomuje, že ředitelská funkce vyžaduje především politikaření a reprezentaci, v čemž by mu měla pomáhat i jeho atraktivní manželka Helena (Eliška Křenková). Toho času těhotná žena však není ochotná si brát tolik servítek, kolik by bylo zapotřebí, což se ukáže především u tragédie, jež otřese celou komunitou.

Když dělníci naleznou mrtvolku novorozeněte pohozenou v hromadu písku, v centru jejich znepokojení je nejasný gender dítěte, nikoli fakt, že došlo ke zmaření sotva narozeného života. Miminko s mužskými i ženskými pohlavními orgány je považováno za zrůdu a pouhé přiznání jeho existence by mohlo poškodit reputaci továrny. Všichni jsou proto vyzváni k tutlání, aspirující lékařka Helena však chce záhadě přijít na kloub – z profesní zvědavosti i z obavy o vlastní nenarozené dítě.

První půlhodina nastíní celou řadu zajímavých témat a vzbudí dojem, že se hlubšího rozpracování dočká jak podřízená pozice žen ve výrobním procesu, tak i znepokojivě utopická podstata podobných baťovských společností či nejasné obrysy blížící se druhé světové války. Žánrově se navíc vyprávění pohybuje mezi vztahovým dramatem a dobovou detektivkou se záblesky mysteriózního hororu. Zhruba v polovině děje je však odsunuto do pozadí vše vyjma prozkoumávání intersexuality (zastarale hermafroditismu). Helenino pátrání je i díky její otevřenosti nekonvenčním myšlenkám překvapivě úspěšné a hrdinka skutečně odhalí příběh nešťastného miminka.

V něm sehrává klíčovou roli i Richard Langdon, první česko-slovenský transgender herec, k jehož postavě se děj následně stočí. Chlupáčkův tým se nebojí sáhnout k tezovitým dialogům či edukativním animacím (z dílny oceňované Diany Cam Van Nguyen), jež na základě dobové literatury vysvětlují relevantní termíny a budují povědomí o tématu, jež často mylně považujeme za záležitost poslední doby. Jak snímek trefně upozorňuje, přetrvávají však i věci, o nichž víme až moc dobře – tedy že se leckteré společenské skupiny sice tváří moderně a pokrokově (a z hlediska schopnosti vydělat peníze a rozvíjet průmysl asi i jsou), ale hodnotově a názorově jsou sotva v minulém století.

Načrtnutých motivů je teda spousta, snad až moc. Zdá se, že tvůrci podlehli svůdnosti vlastního námětu a leckteré dílčí prvky jsou nejen letmo naznačeny, ale zároveň i vzápětí vyvráceny. Sám Chlupáček v rozhovoru pro karlovarské zvláštní vydání deníku Právo řekl, že „v půlce filmu se dostáváme do bydliště jednoho z místních pracovníků, do takzvaně zaostalé vesnice. Očekáváme nejvíc stereotypní prostředí, záměrně to tak v pár záběrech i vedeme, abychom na konci sekvence všechno podryli a ukázali, že v tom původním se tady schovává čistá, nejsilnější pravda.“

Úsvitu se od prvních záběrů daří budovat stísněnou atmosféru plynoucí jednak z blížícího se porodu, jednak z očekávaného příjezdu majitele továrny ze Zlína (Ladislav Hampl). Helenino pátrání znepříjemňuje omezená drbna v kouzelném podání Marthy Issové či dvojice tajných policistů (Milan Ondrík a Marián Mitaš), naopak ku pomoci jí jsou místní lékař a právník (Luboš Veselý a Anton Šulík), kteří mimochodem jako by z oka vypadli Robertu De Nirovi a Slavoji Žižkovi. Navzdory jednorozměrnosti druhé poloviny je vyprávění velmi zdařile uzavřeno, řada detailů do sebe zapadne a posledních pár minut, jimž předchází jedna poněkud vynucená emotivní scéna, je navzdory své nenápadnosti vyloženě zdrcujících.

Za pozornost stojí i kulisy umělého městečka Svit, o nichž se však víc mluví, než že bychom je viděli. Tvůrci si vystačí s interiéry továrny, domem Hauptových, pár cestami a jedním velkým společenským domem, v němž se zjevně odehrává vše podstatné. Kamera Martina Douby je však dokáže stejně jako v případě zmíněných Zrádců či Ivety snímat podmanivým a vtahujícím způsobem. Dobovou atmosféru naopak narušují občasné erupce sprostých slov, jež jsou sice zábavné, divácky vděčné a dovedou uvolnit napětí, ze zbytku snímku však přehnaně vystupují.

Přehrajte si trailer Lze se ptát, co přidává zasazení děje do konce 30. let vyjma zvládnuté dobové patiny a pár mrazivých hlášek o Hitlerově racionalitě? Hlavně naivně vyřčenou naději, že na téma intersexuality bude za pět či deset let nahlíženo s větší otevřeností. Jak víme, nic takového se zdaleka nestalo – ostatně proto o tématu musejí i s odstupem mnoha dekád vznikat podobné filmy. Historická rovina připomíná naši tak častou nepokoru, s níž považujeme právě probíhající dějinný okamžik za vrchol pokroku a myšlení; a jak se opakovaně ukazuje, jsme na velkém omylu. Proto bychom se i dnes mohli spokojit s tím, že takto angažovaný snímek se účastní Hlavní soutěže karlovarského festivalu. Ale jak nám i historie ve fikčním světě Úsvitu připomíná, tyto drobné krůčky kupředu pořád nestačí.