Netflix do toho šlape a krátce po brilantním artu Roma předkládá další náročnější dílo. I na tomhle drobném výběru je vidět, jak se za poslední rok posunul, vždyť loni před Vánoci jsme dostali jen Willa Smithe v zajímavém, ale pořád béčkovém Bright. Nyní se podařilo zlákat osvědčenou hereckou hvězdu i uznávanou režisérku; jejich spolupráce sice svět nezmění, ale televizního diváka znuděného pohádkami bez problémů zabaví.

Sandra Bullock si poslední roky docela vybírá, letos se objevila jen jako Debbie, ale ani ona, ani její kámošky příliš zajímavý spinoff Dannyho parťáků nepředvedly. Její nejlepší kariérní výkony ale přišly ve chvílích, kdy to s její postavou moc dobře nevypadalo, a tuto polohu zvládá i zde. Ve dvou linkách s odstupem pěti let ji sledujeme nejdříve těhotnou, posléze starající se o dvě děti. Pokud nevíte, že jí je jasně přes padesát, ani vám její ztvárnění ženy v očekávání vadit nebude. A pokud to víte (jako třeba teď díky mně), tak se s tím dokážete smířit.

Ve zmíněné první lince ji sledujeme společně se skupinou dalších přeživších, kteří musejí čelit nástupu záhadné epidemie, nutící lidi k sebevraždám. Z tohoto samozřejmě nesourodého týmu vyčnívají ještě mizantropický alkoholik John Malkovich a nabušený sympaťák Trevante Rhodes. Více než půltucet nedobrovolných hrdinů se snaží najít cesty k přežití a díky způsobu vyprávění víme, že se to minimálně Sandře a dětem podaří. Ovšem za jakou cenu?

Samotná hrozba dává až příliš okatě vzpomenout na Tiché místo s drobnou obměnou smyslů - tentokrát člověk může být slyšet, ale sám nesmí nic vidět, jinak ho tajemná síla přinutí k nevybíravě nechutné sebevraždě. Nejedná se však o lacinou vykradačku povedeného hororu, nýbrž o adaptaci dekádu staré knihy, takže za tyto nabízející se paralely může především nešťastné distribuční datum.

Jméno Eric Heisserer nejspíš neznáte, ale před třemi lety pro Villeneuva napsal Příchozí a podobnou službu činí i dánské režisérce Susanne Bier. Ta naposled zaujala emočním ždímáním v Druhé šanci, předtím si připsala několik komerčně úspěšných kusů a za Lepší svět v roce 2011 dokonce dostala Oscara. Moc dobře ví, kdy přitlačit na pilu, a ačkoli její snaha o šokování diváka jde občas až na hranu, má film silně režijně v ruce. Heisserer znovu ukazuje, že mu jde především o postavy a zkoumání hranic lidskosti; pro logicky propracovanou invazi/epidemii s vysvětlením záhadných technikálií se musíte ohlížet jinde. Sebevražedná pandemie slouží bez hlubšího rozboru jen k tomu, aby uvrhla jednotlivé figury do extrémních podmínek. Což je docela škoda, ale dá se s tím žít.

A to ostatně platí pro celý film. Nenudí, dobře drží atmosféru a díky výkonu Sandry Bullock vás i příjemně vtáhne. A také ukazuje, že se Netflix nehodlá zaleknout drsnějších látek - a to jak z hlediska explicitního násilí, tak i emočního rozervání. Ale aby se jednalo o zásadnější dílo, zůstává až příliš mnoho motivů na půli cesty.