James Bond z knihovny se vrací. S novou dívkou, novou šifrou a další sbírkou konspiračních teorií tak zásadních, že se vám protočí panenky. Pokud je tedy udržíte ve střehu až do konce filmu. Podobně jako u Šifry mistra Leonarda totiž Robert Langdon řeší věci tempem, jež vás donutí očima popohánět nejen minutovou, ale i hodinovou ručičku. Ale počkejme s tím kydáním špíny. Jsme na půdě Vatikánu a tady mají věci přísný řád, takže začneme raději od Adama. Je to kadeřník a tentokrát dostal zaplaceno, takže má Tom Hanks na hlavě pozemské vlasy, nikoliv předběžně vyřazený návrh podoby Národní knihovny na Letné.

Ano, základní narážky máme za sebou, takže mě snad už nikdo nenařkne z toho, že nemám rád katolíky, Rona Howarda, Toma Hankse, Dana Browna a knihy, jež jsou dobré leda tak na podkládání kývajících se čajových stolečků. U Andělů a démonů jdou totiž sympatie a averze stranou, je to film na který je těžké se zdravě naštvat. Je to film, který je nesnadné pochválit. Zápletka jako taková je slibná - smrt Papeže, byrokratický chaos ve Vatikánu a krádež antihmoty z CERNu. Výsledek téhle rovnice je Langdonovi jasný předem a ze začátku se dokonce zdá, že díky Šifře už hlavního hrdinu známe, a tak se bude méně mluvit a více jednat. Vždyť i úchvatná sekvence v CERNu má svoje kouzlo, když odhlédnete od toho, že Ayelet Zurer (střídání za Audrey Tatou) nachází mrtvolu kamaráda vědce v podobném stylu jako Langdon svého kamaráda galeristu v Louvru.

Společných dějotvorných prvků se Šifrou najdeme spoustu, ale já se nechci pouštět do pohlavkování Dana Browna, to ať si každý při odpočinkovém čtení na dece u moře rozebere sám. Oproti prvnímu filmu je v Andělech a démonech rozhodně méně logických lapsů a scén, které jako by patřily do jiného filmu, žánru a vesmíru. Zdlouhavé vysvětlovačky nicméně zůstaly a závod s časem je ještě naléhavější než minule, takže je obtížné selským rozumem pochopit, proč Hanks pořád tak obšírně všechno komentuje, aby pak doběhnul pět minut po dvanácté k chladnoucí mrtvole (případně někomu do nebíčka pomohl, však uvidíte). Ron Howard je v tom tentokrát nevinně, protože točí pořád stejně, ať už snímá Vatikán, Nixonovu ložnici nebo pyramidu před Louvrem. Žádné velké kamerové extempore, jen pečlivá inscenace s kvalitními herci a lákavými kulisami, pokud tedy zkousnete, že se ani na vteřinu nehnete z Vatikánu, takže se jedná v podstatě jen o kostely a sochy všech tvarů a barev. Ano, tušíte správně, nejvelkofilmovější je opět hudba Hanse Zimmera, vybuchující v pětivteřinových intervalech k dokonalosti. Na samostatný poslech jasná volba a jediný prvek s hmatatelnou kontinuitou. Zbytek filmových složek bohužel tápe, hlavně díky scénáři, který přes všechno Hanksovo charisma připomíná spíš průměrnou epizodu televizního Columba.

Že jsou tu všechny ty nádherné památky a všudypřítomná náboženská atmosféra? Radši bych sledoval náhodné výbuchy v mračnu antihmoty, než očima osahat byť jen jeden další obelisk. Nic proti vatikánské architektuře, ale ten film se odehrává ve státě, kde každý od rána do večera modlí, chodí v nepohodlném hábitu, mluví hrozně pomalu a je zavalen takovou hromadou byrokracie a neporušitelných nařízení, že vám stačí kuličkové počitadlo a jedna delší návštěva toalety, abyste vymysleli ďábelský plán, kterak tenhle monstrmoloch převrátit naruby. Langdon vypadá tváří v tvář starým papežským strukturám jako playboy a génius v jednom. Nebojí se trhat stránky ze vzácných dokumentů, bořit archivy a... běhat! Kdyby měl Hanks krokoměr, pravděpodobně bychom zjistili, že během těch stočtyřiceti minut dvakrát oběhnul rovník. Jeho dlouhé kroky bohužel krátí úvahy nad nesmrtelností chrousta. Scenáristé slibovali méně přednášek, ale když se vám do scénáře kreslí třemi propiskami, berou podobné hlášky rychle za své. Sličná Ayelet Zurer naštěstí občas Langdona popožene, Ewan McGregor, leč svázaný kněžským rouchem, umí být docela akční, a musíme počítat i se zabijákem, který veden rukou spolku Iluminátů rozsévá zkázu v řadách církve. Když teď naznačím, že i v jeho linii Brown vykrádá sám sebe, riskuji tím, že bystřejší čtenář dá dohromady celou zápletku ještě před vstupem do sálu (či knihkupectví), nicméně snaha o závěrečný twist se cení. Alespoň částečně zacelí pochybnosti nad tím, že by elitní švýcarskou gardu, vatikánské policajty a všechny ty boží bojovníky vždy předběhl symbolog Langdon, který má (úmyslně) do Indyho nebo Bena Gatese z Lovců pokladů přece jenom trochu daleko.

A proto je, stejně jako u Šifry, základním kamenem úrazu to, že film, který propaguje vítězství mozku nad svaly, sám o sobě příliš chytrý není. Pokud přeskočíte tuhle zanedbatelnou překážku a budete ho vnímat jako odpočinkový letní blockbuster (v nejkomornějším možném balení, ale tentokrát bez technických škobrtnutí - Howard to asi vážně chtěl natočit bez laciných kudrlinek), je tu šance, že jím proplujete jako horký nůž máslem a ještě poplácáte Hankse po zádech za to, jak to odehrál. S platem 20 milionů dolarů na hodinu. Pětka v hodnocení pak ve světle výhrad může leckomu připadat alibistická, ale jak jsem naznačil v úvodu - je těžké se na Anděle hněvat za to jací jsou. Ani nebe, ani peklo, ale vcelku snesitelná detektivka, jíž tu a tam tlačí k zemi překombinovaný scénář, sešněrované kulisy Vatikánu a Howard rutinně vydělávající peníze. Dětem na studium nebo možná vlastnímu egu na nějaký ten osobnější film, který bude mít srdce. V Brownově příběhu ho nehledejte. V lepším případě nahmatáte kalkulačku, v horším pak stopu, jež potvrdí, že na dalším výletu pana Langdona se už pilně pracuje.

P.S.: Na PG-13 jsou některé scény velmi, velmi brutální. Ve Vatikánu asi platí na krvácení jiná měřítka nebo Howard vyměnil absolutní asexuálnost za pár zohavených mrtvol.