Dan Brown v jistém směru vykazuje známky geniality. Sáhl po tématu, které každý z nás alespoň v obecných rysech zná, aniž by se přitom v problematice náboženské historie orientoval natolik, aby odhalil mezery v autorových spikleneckých teoriích. Otázka zfalšovaných základů křesťanské věrouky je sama o sobě dostatečně vzrušující, honba za Svatým grálem ji navíc obohacuje o odér mystéria, který z filmového světa nevysál ani Indiana Jones, ani Excalibur. Konečně, konspirační rámec s církevními hodnostáři opepřuje Šifru mistra Leonarda o potřebnou dávku kontroverze. Lze jen užasle sledovat, jak se záležitosti spojené s vírou mohou stát při lišáckém nakládání s fakty výhodným prodejním artiklem. A jak moc mu může prospět, když se proti němu jedni bouří, zatímco jej druzí velebí, minimálně pro čtivost a žánrovou zábavnost.

Filmová adaptace Rona Howarda rozdrobené čtenářské spektrum do velké míry sjednotí. A rozhodně to nebudou odpůrci Brownova románu, kteří budou muset v kině ustupovat ze svých vyhraněných pozic. Howard totiž spáchal mnoho hrozivých deliktů na ploše jedné stopadesátiminutovky, kvůli nimž Šifra působí jako nejdražší a nejslavnější béčko filmové historie. Což rozhodně nemyslím v dobrém slova smyslu, po vzoru Vítejte v džungli, Lovců myšlenek a stovek dalších. Béčka si ráda hrají, i když je jejich obsahová konstrukce předem odsuzuje do pozice „pouhé“ zábavy. Proto nabízejí atraktivní akční scény, sympatické postavy, nadhled, vybroušenou vizuální stránku, napětí, hlášky, vtípky a mnohé další cennosti, nasbírané k navození divákovy rozkoše. Šifra mistra Leonarda nemá nic z toho (a ne nutně v tomto pořadí).

Mám-li být optimistou a hledat pozitiva, pravděpodobně bych se zastavil jen u padnoucího hudebního ohozu z krejčovské dílny Hanse Zimmera. Jen díky jeho kompozici, v níž se sice tradičně, ovšem zároveň účelně mísí tajemné, thrillerové i (skoro)akční motivy, se Šifra nerozběhne úplně marně. Tom Hanks s odvážnou kšticí nevypadá jak úplný ňouma a Paul Bettany jako psychopatický albín Silas ještě nemusí testovat odvrácenou stranu svých hereckých dovedností, takže v prvních minutách udivuje jen sporá vizuální stránka.

Ron Howard je důvodně považován za řemeslníka či rutinéra, jemuž docela často zakalí mysl patos a hřejivé lidské poselství (toho se v Šifře pochopitelně zbavil bez námahy). Obrovské finanční možnosti mu mohly posloužit k pozvednutí režijního stylu. Jenže to by Howard nesměl - přesně naopak - devalvovat na úroveň průměrné televizní detektivky druhého sledu. Minimálně v ohledech obrazových kvalit Howardova neschopnost udivuje, protože skládaní „suchých“ a omšelých záběrů se odehrává o několik vizuálních úrovní níž než v Apollu 13, Čisté duši nebo Těžké váze (potažmo žánrově spřízněných Lovcích pokladů). Najíždějící auta francouzské policie bez nadsázky evokují spíše kriminální seriály na Primě a do nejhalasněji vítaného popcornu sezóny mají sakra daleko. Nehledejte v tom přehánění ani zaujatost: Takové Purpurové řeky (rovněž policejní Jean Reno) jsou v porovnání s Da Vincim vizuálním orgasmem, o letošní blockbusterové konkurenci raději nemluvě.

Neskutečných 125 milionů dolarů se tak muselo skrýt buď pod hřívu Toma Hankse (a na jeho konto) anebo do bohaté série flashbacků, v nichž se vycucává to nejpodstatnější z Brownových historických interpretací. Tož záběry to nejsou špatné, nevadilo by ani jejich bezkoncepční a trochu zmatené zařazování. Howardův problém tkví v tom, že tlak stopáže okleštil jejich hloubku i přesvědčivost. Takto se všechna ta tajemná odhalení odhrkávají v sekundách – teze je nahozena a vy jí musíte rychle sežrat, abyste mohli za chvíli chroustat další konspirační návnadu. Mnoho motivů a zastávek naťuknutých ve scénáři se odbude bez vysvětlení během vteřiny, řada epizodních kliček se zamlží a zmizí (viz Mona Lisa zleva a zprava, kámen odkazující k citátu z Bible, scéna s nábojnicí apod.). K jejich výkladu budete buď potřebovat znalost knihy nebo jejího čitatele na vedlejším sedadle.

Ani kompletní znalost všech reálií a schopnost recitovat každou Brownovu myšlenku nazpaměť ovšem nic nezmění na skutečnosti, že adaptující Akiva Goldsman není dobrý scenárista. Tenhle chlapík prokazuje svou duševní mizérii trvale, akorát jej občas vytrhne výborná režijní práce (Já, robot, částečně i Těžká váha). Pokud ale režisér zaspí, zjeví se na horizontu obludnost rozměrů Batmana a Robina. Šifra není toliko katastrofální. Ukázkově necitlivý výtah důležitých informací z knihy, snaha pokrýt všechno a zároveň nevykreslit nic, i krkolomné řetězení jedné šokující pointy za druhou by však Goldsmana měla v ideálním případě odříznout od dalších zakázek. Jenže při hitovosti Da Vinciho se tak stoprocentně nestane.

Scénář je ryze brakové zboží, v němž se rozmělnil „historizující“ rozměr a zbylo nesouvislé pátrání s řadou mezer. Goldsman nemá odvahu přeskakovat v zásadě nepodstatné štace v pátrání, které divák v pár okamžicích stejně nemůže zcela pochopit, a proto drmolí a drmolí. Hanksův Langdon a Tautouovic Sophie pokaždé někam přispěchají, přičemž jim, v tom lepším případě, nějaká z postav přednese z ničeho nic edukativní výklad lidských dějin (viz křečovitě „připravená“ prezentace Sira Teabinga), anebo je, v tom horším případě, nechá během chvíle odhalit sakramentsky důležitou informaci, která je navede k další indicii. Sice zbožňuju konspirační teorie i tenhle způsob detektivní práce ve filmech obecně, u Šifry se ale příliš často nabízelo srovnání s posledním Indianou Jonesem: Samozřejmě, že ten pracuje s jiným druhem filmového dobrodružství, ale umírněný počet krůčků při hledání „velké pravdy“, a s tím spojené „zesílení“ slasti po jejím odhalení mohly Goldsmanovi s Howardem posloužit jako vzorná inspirace.

Takto se ve filmu pouze nahánějí černobílé postavy s minimálním psychologickým zázemím nebo se stereotypně odhrkávají dialogy typu "tady leží nanuk" – "ten nanuk je čokoládový" – "mám ráda čokoládu" – "váš dědeček mi říkal, že v čokoládě je ukrytý klíč k historii lidstva" (akorát že místo nanuku se mluví o Ježíšovi a Máří Magdaléně a místo čokolády o liliích a tajemných řádech :-). Bezrozměrnost postav tím ještě více vyniká: Hanksova Landgdona nespasí ani trauma z dětství, dekorační Sophii, jejíž roli v příběhu lze podle mého snadno odvodit už v polovině filmu, zase drtí katastrofální herectví Audrey "mám ráda jen jednu polohu" Tautou. Její "There is blood" mě ale nebude děsit o moc déle než Bettanyho těžce přehrávaný padouch Silas, Renův nevěrohodný policista Fache anebo – bezmála sebeparodický – Alfred Molina v roli biskupa Aringarosy. Právě na něm je při vzpomínce na Dr. Octopusse patrné, že špatný scénář a přepjaté vedení herců zničí i sebevětší hvězdu. Snad kvůli tomu si připisuje Tom Hanks asi nejmatnější roli své kariéry a dokonce i ctihodný Sir Ian McKellen střídá slabší chvilky s průsery.

V Šifře mistra Leonarda se zkrátka skoro všechno pokazilo. Formálně vás mohou udivovat jen velkolepé flashbacky a „luštící“ vizuální finta, pokud jste ji onehdy neviděli v Čisté duši. Obsahovou marnost nevytrhne nic. Je přitom k pousmání, že zatímco se libovolnému videobraku vysmíváme, když jednou užije klišé s „popravovaným“ hrdinou, kterého na poslední chvíli cosi zachrání, ve slovutné Šifře mistra Leonarda tuhle scenáristickou botu musíme překousnout hned třikrát (a pokaždé velmi špatně natočenou nebo nelogickou – co například ta nábojnice??). Zkrátka, Howard vám podává béčko jako víno. Nejlevnější krabicový patok stáčený na nejmodernější výrobní lince. Opravdu chcete ochutnat?

Filmová Šifra proto nemůže otřást základy lidské civilizace. Jak by mohla, když ani zdaleka nemá takovou moc, aby pohnula žebříčky nejlepších filmů roku, ba ani nejlepších filmů měsíce května (a nejlepším filmem týdne je jen kvůli tomu, že žádný jiný titul tenhle týden nestartuje). Da Vinciho kód může v této podobě tak akorát zacloumat našimi kulturními hodnotami – pokud by totiž takovýto typ filmu měl být chápán jako blockbusterová norma, přestala by asi většina z nás chodit do kina.

P.S.: Prosil bych případné invektivy adresovat až po zhlédnutí filmu a přečtení recenze. Protože tohle není otázka zaujatosti, ale argumentace v neprospěch nekňuby Howarda. Od tří hvězdiček jej zachrání jen to, že tolik dostala už Bollova Bloodrayne... a tak špatně snad ještě není. :-) A mimochodem, české titulky se příliš nepovedly.