Dodnes si vzpomínám na okamžik, kdy mě táta dotáhl do kina na Indiana Jonese a Poslední křížovou výpravu. Natřískaný koktejl komických situací a prvotřídní dobrodružné akce, který nedovolil nadechnout se, se pro mě – a nejen pro mě – pochopitelně stal jedním z těch nejvýraznějších a v pravém smyslu formujících zážitků ve vztahu ke kinematografii. Čtvrtý Indy se mezi ně počítat nebude. Ne, neokoral jsem. I po těch letech mě dokážou některé filmy absolutně nadchnout, vytrhnout do extáze, kdy s člověkem lomcuje pocit, že se téhle laskomině zase pěkně dlouho nic nevyrovná. Výjimečným dílům, třeba Indyho starším dobrodružstvím, nečiní problém tuhle euforii přinášet zas a znova. Některá jiná na to bohužel nemají tu správnou páru.

Samozřejmě že navazovat na devatenáct let starou pecku není žádný med. Posunuly se standardy pro letní blockbuster, Harrisonu Fordovi se zkrabatila tvář a poetiku Jonesových dobrodružství zavál čas. Brakové historky jedním velkým paradoxním obloukem vyrostly v etalon dobrodružného žánru, který pořád nastavuje laťku. Kolega Tetsuo má samozřejmě pravdu, když na ČSFD tvrdí, že jsme si Indyho zbožštili. Jenže taková už je realita: Během let Indy vlastně vyrostl z šestákového hrdiny, který je zaměnitelný s tisícem dalších, v ikonu světové kinematografie. Sice bez přímé snahy tvůrců, ale jednoduše vyrostl... samotná kvalita těch „blbůstek“ z 80. let způsobila, že se Indy stal modlou, od níž se pouze odvozují hrdinové z Mumie nebo Honby za diamantem. Poslední křížová výprava na tuhle zrádnou situaci reagovala špičkovou zábavou, která se už zcela zbavila svých brakových kořenů. Indy je hláškující štramák, pro nějž není žádná situace svízelná, žádná hláška dost ostrá a i klobouk s ošoupaným chlebníkem vypadají na jeho těle zatraceně cool. V tomhle směru byl deklarovaný návrat k Dobyvatelům ztracené archy pravdivým varováním – je pravda, že moje generace vnímá Indyho jako božana probíhajícího špičkově odvedeným řemeslem, zatímco fandové Dobyvatelů ztracené archy jej mají asi pořád obklopeného „cheesy“ odérem. Proto budou možná spokojenější...

Ale i když si uvědomuju stylovou různost jednotlivých dílů, jejich odlišná východiska i odlišná stylistická „pozadí“, jednotný feeling, který do trilogie zanáší samotná postava Indany Jonese, mi prostě nikdo nerozmluví. Fordova postava je nejen středobodem a pojítkem celé trilogie, ale hlavně jeho podstatou, což mimoděčně dokládají i starosti o jeho přeobsazení a z toho pramenící jistota, že nikdo jiný než Ford Indym prostě být nemůže. Ford mu vtiskl jedinečné charisma a tím jej oprostil od brakových šablonek – ano, jsme znovu u toho povyšování na „noblesnější a hodnotnější“ úroveň. Spielberg s Lucasem si sice z Indyho stáří utahují a i sám doktor Jones si občas troufne na nějaký ten geriatrický fórek, přesto mě po projekci zavalil smutek z toho, že se z Indyho stal pomalu se ploužící stařík, kterého ve většině scén trumfuje i Shia LaBeouf.

Spielberg s Lucasem se tu stávají obětí výše zmíněných paradoxů. Vrací se k hrdinovi bez bázně a hany, jenže ti obvykle nekončí jako opuchlí stařešinové, kterým nevěříte ani pár skopičin na džípech. Obvykle si odžijí svoje, dokud jim klouby slouží, a pak předají štafetu někomu jinému. Ne tak Indy, jenž se prokulhá starosvětským intrem, a pak už jen žije ze své bývalé slávy, v naději, že všechno efektní za něj odpracují jiní. Z proslulého dobrodruha se tak stal usedlý páprda, který najednou vyznává lásku na potkání, dědkovatí a ztrácí veškerou svou auru, kvůli které jsme volali po čtvrtém dílu. Bez nějakého hlubšího vhledu do Jonesovy duše mi tohle šaškování na hraně důchodu nepřipadalo ani důstojné, ani cool. Indy je pořád tou šablonkou z laciné literatury, ale šablonkou okradenou o jiskru v oku, vybavenou jen druhořadými hláškami a zářivou minulostí.

Indyho čtyřka je obecně podivným anachronismem. Starý pán, který ztratil většinu ze svého šarmu, prochází novým prostředím – padesátými léty – a jako by do něj už nepasoval. I v hospodě mezi floutky z éry Jamese Deana vyčnívá svým nadhledem, ale sám si musí uvědomovat, že do téhle doby už nepatří. Podobně je na tom celý film, který spojuje úmyslnou béčkovost a záměrnou režijní umírněnost s těmi nejmodernějšími technologickými postupy. Tahle kombinace se mi hodně těžko chroustá – ne ani tak kvůli nekompromisní stylizaci do sci-fi padesátých let, kde lze ocenit  pomrkávání i okázalou inspiraci dobovou produkcí (i politickými narážkami); a dokonce mě nijak nešokoval ani přepálený závěr. Jenže kombinace papundeklových kulis a digitálních orgií? To už je za hranou.

On totiž Indy, ať už se odvolával k braku víc nebo míň, byl vlastně vždycky luxusním vysokorozpočťákem. Střídal exotické lokace, budoval honosné chrámy, nesmírně nákladná důlní ústrojí anebo se alespoň opravdově zašpinil v prachu cesty. Teď se prochází po umělohmotných hřbitovech nebo řádí nad digitálními útesy. Spielberg pak může jakkoliv brzdit svoji virtuozitu, tak aby Indy vypadal starosvětsky a ne příliš efektně – stačí však rozdivočelé digitální opice nebo hejna mravenců z jedniček a nul a veškeré tohle pachtění je v háji. Můžeme donekonečna polemizovat o tom, jestli je vlastně špatné, že Indy metamorfuje v Mumii, když základy mají oba bijáky v podstatě shodné... ovšem asi nikdo nad touhle skutečností jásat nebude. Indy se chová jako schizofrenik: zbavuje se feelingu původní trilogie, o trikovou popcornovou jízdu ale podstatná část z jeho publika není zvědavá. A když už jí dostane, možná by si zasloužila víc než řadové akční scény bez vnitřního náboje (je ten film vůbec napínavý?), opatřené několika humornými blikanci (přeskakování po autech se nikdy neomrzí), ataky vyrenderovaných zvířat a přesvětlenými vizuály, které dnes působí spíš televizně než dobově (další zrada v míchání starého s novým, vzorového a původního s dnešním).

Samozřejmě že vnímání filmu je vždycky subjektivní, ale v máločem se asi bude odrážet osobní pohled na věc tolik jako v Indyho návratu. Pro mě Indiana Jones opravdu nikdy nebyl synonymem pro Shiu Labeoufa mláceného do rozkroku digitálními rostlinami, natož pro sešlého dědouška, s nímž každá postava cvičí jak s hadrovým panákem a která nakonec před zraky dalších dvaceti důchodců... no, škoda mluvit. Jsem ale dalek tvrzení, že Spielberg něco nezvládl – všechno to působí záměrně, v jistém směru funkčně i chytře, navenek stylově spřízněně a hustě proložené odkazy. Ovšem dohromady ty vrstvy, které se musely vyrovnat se spoustou různých vnějších tlaků, prostě neladí. Ba dokonce často pracují naprosto protichůdně. Pořád tu zůstal bič, klobouk, Cate Blanchett (mimochodem matná) a pár slušně napsaných scének. A jedna solidní dobrodružná podívaná, která chce vyvolat přízrak nejslavnějšího archeologa. Ale žánrová špička, k níž se budou odvolávat desítky dalších napodobitelů? Tu nevidím. Alespoň zatím. Přestože na mě zevnitř docela neúprosně tlačí moje nostalgické já.

P.S.: Asi netřeba dodávat, že oldschoolové trailery lžou. :-)