S dovolením si vypůjčím slova Affleckova Phila Knighta, zakladatele a tehdejšího ředitele Nikeu: „Spousta lidí si myslí, že pointou běhání je doběhnout do cíle. Ve skutečností je ale cílem samotný běh.“ Když bychom to převedli na Affleckův nový snímek Air: Zrození legendy, spousta lidí si nejspíš bude na první pohled říkat, že je film ve zkratce jenom o tom, jak Nike podepsal Michaela Jordana. Jenže to je omyl. Pointou je stejně jako u toho běhaní samotná cesta, během níž se dozvíme spoustu věcí nejen o lidech, ale především o nás samotných, a pak teprve okrajově okolnosti jednoho z nejzásadnějších sportovních dealů všech dob. A já musím hned na úvod říct, že ve mně film pár hodin od projekce neskutečně uzrál.

Možná je to tím, že jsem s Jordanem vyrůstal, a byť jsem od malička basket nenáviděl, Chicago Bulls a Jordan a celá ta devadesátková éra se pro mě stala ikonickou v tolika ohledech, že na ni nedám dopustit. Air jí ovšem předchází, snímek po sedmi letech zase režírujícího Afflecka se totiž vydává ještě o dekádu zpátky, do roku 1984, kdy byl Michael čerstvě draftován k Bulls a všechny velké značky bot se praly o šanci jej podepsat. Těmi stěžejními firmami byly Converse – v té době naprostý král basketbalové obuvi – Adidas, značka s krvavou minulostí, která se navzdory tomu stala ve Státech velmi populární díky svým teplákovým soupravám, a to zejména u mladých – no a pak Nike, tou dobou těžký outsider, jehož basketbalová divize skomírala s minimem procent zastoupení na trhu. Změnit to mohl jedině Sonny Vaccaro.

Matt Damon si mohl s Affleckem zahrát i v minulé dekádě, jenže výdaje na jeho plat by v roce 2010 údajně spolkly celý rozpočet filmu Město, takže se dva oscaroví kamarádi z dětství museli nadále setkávat jen mimo kamery. Změnil to až Ridley Scott se svým výborným Posledním soubojem, na kterém se scenáristicky podíleli právě i Affleck s Damonem. No a spolupráce je zjevně bavila, protože jen pár měsíců nato oznámili, že společně pracují právě na Air. Kdo jiný by si tak měl střihnout hlavní roli basketbalového skauta a proslulého poradce značky Nike Sonnyho Vaccary než ostřílený Damon, zde se solidním pupkem navrch. Korunku tomu pak nasadil samotný Affleck, jenž se chopil hrozivé paruky a role výše zmíněného Phila H. Knighta. Udělal nicméně dobře, protože slovní výměny obou pánů patří k vrcholům celého snímku a málokdy jsem zažil takovou radost při sledování dvou herců, jejichž chemie je tak strašně automatická, a zároveň tak svěží a hmatatelná, až to bolí. Nicméně nejen těmi dvěma Air žije a dýchá.

Film absolutně neztrácí čas a hned zkraje vás příjemně naladí parádně sestříhanou 80s retro montáží plnou filmových i seriálových klasik, ale také prostřihy na tehdejší NBA, královskou rodinu, nebo třeba reklamu na původní Macintosh. V ten moment jste zkrátka zpátky v osmdesátkách, což je důležité, protože scénář už se po zbytek děje v nostalgii nijak nerochní (tedy možná až na hudební výběr a pár úsměvných outfitů) a raději věnuje péči postavám a jejich realitě. No a ta byla v roce 1984 pro zaměstnance pracující v basketbalové divizi Nike velmi špatná. Expozice je v tomhle případě hezky svižná a jasná. Nike se nedaří, rada nechce na podpisy s novými hráči uvolnit moc peněz a Sonny, který je tak trochu gambler, dostane šílený nápad vsadit všechno na jednu kartu. Jenže musí čelit nejen svým kamarádům a nadřízeným ve firmě, kteří jeho nápadu vůbec nevěří (v tom roce jen málokdo tušil, jak moc velkou hvězdou se Jordan stane), ale i arogantnímu agentovi a především pak faktu, že k Nike nechtěl ani sám Jordan. Naštěstí tu jsou ještě jeho rodiče.

Už před premiérou filmu tvůrci jasně avizovali, že snímek Michaela prakticky neukáže. A skutečně, budoucí GOAT tady sice je v několika scénách, nikdy mu ale nevidíte do tváře, má jednu maximálně dvě repliky, a podobně jako v nedávném filmu o Weinsteinovi působí spíš jako středobod, kolem něhož se vše točí, ale on sám není fyzickým hybatelem děje. Tuto roli zastoupila jeho matka s tváří Violy Davis, kterou si do filmu protlačil samotný basketbalista. A každý, kdo někdy viděl Davis hrát, nejspíš tuší proč. Kupodivu ale ani ona nedostává ve snímku se střídmou 112minutovou stopáží zas až tolik prostoru. Tedy ne, že by to čemukoli vadilo, všechny její scény jsou sice zásadní a ona je naproti Damonovi fantastická, film se ale přece jen víc drží samotného Sonnyho.

A tady už se dostávám k jádru pudla, tedy proč je vlastně Air v mých očích a s menším odstupem tak silný. Vypráví totiž o lidské výjimečnosti očima lidí, kteří ničím výjimeční nejsou, ale přesto se sakra snaží, a když začnou v něco věřit, tak tomu hodlají obětovat všechno. Tahle jednoduchá oslava obyčejného lidského ducha je nejen sympaticky hřejivá při jejím sledování, ale dokáže pak i krásně rezonovat několik hodin po projekci, kdy vám dochází, jak se bez přičinění obyčejných lidí mohly sportovní dějiny odehrát úplně jinak. Při představě, že ze stejného příběhu mohl nějaký řemeslník taky klidně vyrobit velice snadno umělou korporátní agitku připomínající spíš reklamu než film, je to vlastně o tolik zásadnější. Navíc snímku scénář obou rodáků z Bostonu dodává spoustu zábavných i emocionálních momentů, a taky vtipných hlášek či chytrých referencí (řvoucí Chris Messina slibující, že sežere koule Damonovy postavy, byl komediální strop), které ukazují, že mají Affleck s Damonem velký sportovní přehled, a že to pro ně taky byla přece jen trochu srdeční záležitost. I díky tomu Air slušně odsýpá, neztrácí čas slepými uličkami či nepodstatnými dějovými zákruty a sebevědomě graduje až do samého finále. S tím mám pak de facto jen jediný problém, a to že v rámci snahy o přidání kontextu a přiblížení osudů všech představených postav má asi deset konců.

Je to ale možná právě ten univerzální a nestárnoucí či nadčasový příběh outsidera, který v něco věřil tak pevně, až díky tomu přetáhl na svoji stranu i všechny ostatní, kvůli němuž bude mít Air maličko problém se odlišit od bohaté žánrové konkurence. Nebo by to aspoň mohl být problém pro diváky, kteří třeba k Jordanovi nebudou mít až tak blízko, jako já. I proto nakonec hodnotím raději střízlivě. Přesto si troufám tvrdit, že má za sebou Affleck jeden ze svých nejlepších filmů, který by to klidně mohl dotáhnout na Oscary, kdyby si ho producenti pošetřili až na podzim. Takhle to budou mít o něco těžší, ale rozhodně ne nemožné. Affleck režisér každopádně znovu prokázal svůj vypravěčský cit a talent, a já se tak můžu začít těšit na jeho další projekt. Ideálně, aby u toho byl opět i Damon, a aby si oba zase napsali vlastní scénář. Jejich spolupráce se totiž ukazuje jako taky dost výjimečná.