Ben Affleck jede. Ještě před čtyřicítkou se stihl vytáhnout mezi absolutní režisérskou elitu a nepotřeboval na to víc než tři celovečerní filmy. Argo přitom znovu připomíná, že mezi Affleckovou režijní virtuozitou a hereckým projevem není rovnítko, protože má-li jeho novinka nějaké nedostatky, je jím přeci jen matnější hlavní představitel – ne že by mu člověk nevěřil odhodlání a nezkousl emotivnější scény, Affleck ale svůj part odehrál s jedním zataženým výrazem, ve kterém přeci jen není dost hybné energie, aby se misí jednoho odhodlaného Amíka šlo nechat plně strhnout. Kdo ví, jak by film vypadal, kdyby jej nakopávalo silnější herecké dynamo…

Argo: FOTOGALERIE

To jsou kdyby. I tak přichází úctyhodné retro, které dramatizuje skutečnou akci CIA, v rámci níž mělo být z domu kanadského velvyslance v Íránu vyvezeno šest amerických diplomatů. Krytí téhle ultratajné misi poskytlo natáčení fiktivního sci-fi blockbusteru jménem Argo, který sliboval nové Star Wars a ze storyboardů a masek prezentovaných ve filmu vypadá jako mix Johna Cartera a Flashe Gordona na cracku. Tedy dost legračně.

Legrační je proto i dobrá třetina filmu, ve které si velký Hollywood tropí šoufky ze sebe sama, což obnáší hromadu trefných bonmotů starých hereckých pák Alana Arkina a Johna Goodmana. Je přitom výbornou vizitkou režiséra, že se mu tyhle štulce podařilo organicky zapojit do jinak seriózního, přímočarého a v konkrétních pasážích i jaksepatří napínavého agentského thrilleru.

Přehrajte si trailer Ten je sice co do příběhu konstruován dost jednostrunně, protože tu vedle sběru základních politických faktů a vtípků o Hollywoodu máme vlastně jen úvodní útok na ambasádu, dilema hlavního hrdiny a epesně zrealizovanou samotnou akci. Ale tuplem u ní publikum klasicky mačká pedály v pilotní kabině, tak aby všechno dobře dopadlo a proradný muslim zase jednou utřel nos.

Scénář můžete obviňovat z monotónnosti, jenže Affleck ho jako režisér umí v pravý moment nakopávat a ve finále se mu daří i velmi elegantně dohrát několik silných motivů. S takovými nuancemi, jakými jsou témata „hrdiny ve věčném ústraní“, „zarputilý jedinec pohánějící svým odhodláním strnulé soukolí“, plus klasická douška na téma otec a syn, si současné thrillery určitě neumí vyhrát s takovým přehledem. V Affleckovu Argu jsou tyhle motivy hodně sympatickou nadstavbou, která film tlačí k dramatickým klasikám s Robertem Redfordem nebo sedmdesátkovým žánrovkám o chlápcích rozhýbávajících zatuhlý systém. Je každopádně obdivuhodné, že film podle skutečných událostí zvládne „hrát“ tak pestrou škálou témat - těžko si to představit třeba v českém kontextu (a netřeba zmiňovat jen patos Lidic). 

Četl jsem obdivnou poznámku režiséra Guse van Santa k tomu, jak jedinečně se Affleckovi povedlo v Gone Baby Gone skloubit herce a naturščiky. Poklony by šlo ale dál rozšiřovat, a to i v Argu, ve kterém se paradokumentární momenty kloubí s uhlazeným hollywoodským drámem, retroháv tu není jen okázalá vějička o krásných kostýmech i divných parukách a z uvolněného vtipkování v Los Angeles není problém přeskočit doprostřed Teheránu, kde dav lynčuje nějakého amerického naivku. Tenhle režisér má plac dokonale pod kontrolou a vidět je to i na kompaktních tvarech jeho filmů, které přitom nejsou konstruovány podle těch nejschůdnějších šablon.

Affleck prostě jede a dál drží přísné embArgo na špatné filmy.