Vzpomínám si na doby, kdy Hollywood skutečně chtěl adaptovat Tetris doslovně, jako dystopickou sci-fi odehrávající se ve světě, kdy na planetu dopadají obrovské kostky a z decimovaného lidu musí povstat hrdina, jehož vize kostky sjednotí a posune tak, že utvoří řadu a prostě… zmizí! Absurdní? Právě jsem si to vymyslel. Ani jsem nepotřeboval modul umělé inteligence. A vy jste tomu uvěřili, protože moc dobře víte, že v Hollywoodu jsou i tyhle trhlé nápady v mnoha šuplících. Nerealizovaných adaptací videoher někde hibernují desítky až stovky. A Tetris byl zaslouženě jednou z nich, dokud nepřišel někdo z produkčního labelu MARV (stojí za ním Matthew Vaughn) s geniální výhybkou. Proč adaptovat samotný Tetris, když zákulisní příběh jeho globální slávy je mnohem, mnohem zajímavější než hlavolam o kostičkách ze čtyř segmentů, které je potřeba správně kombinovat.

Zrod celosvětové obliby jedné z nejjednodušších, ale také nejnávykovějších videoher všech dob, je mimořádně komplikovaný a jde o souboj titánů ne nepodobný čtvrtému Rockymu. Na jedné straně stojí USA a kapitalismus na steroidech, snažící se urvat Tetris pro sebe, na straně druhé už pomalu kolabující Sovětský svaz, ochotně stavějící umanuté americké investory proti sobě, ve snaze oškubat všechny do posledního dolaru či v případě Nintenda japonského jenu. Rozplést tohle klubko i pouhým přečtením objemného hesla na Wikipedii je práce minimálně na jedno odpoledne, dvě kafe a tři stránky poznámkového bloku. 

Filmová adaptace příběhu už z traileru jasně vzkazuje, že v zájmu zábavy nabídne pár zkratek, včetně divoké honičky napříč Moskvou, v níž Alexej Pažitnov ve splašeném žigulíku utíká před soudruhy z KGB. Ve dvouhodinovém balení ale překvapivě hraje prim právě složité vyjednávání licencí pro jednotlivé platformy (PC, herní automaty, konzole a teprve nastupující handheldy alias konzole do ruky) a především pak absurdita vzájemného podrazáctví, jež eskaluje s každou přibývající minutou. Henk Rogers, rodák z Evropy s japonskou manželkou a americkou náturou, přijíždí do Moskvy s naivní představou o tom, že když to člověk myslí dobře a nabídne slušnou cenu, spadne mu tenhle videoherní jackpot do klína. Je jako roztomilé štěňátko, které na chvíli rozněžní nejen s osudem smířeného Pažitnova, ale i šéfa ELORGu Belikova, nebo frakce v pozadí, které se snaží ze situace vytřískat maximum.

Taron Egerton se k Rogersovi dostal hlavně proto, že mu sluší knír a dobře se zná s Matthew Vaughem, ale nenechte se mýlit. Tahle tlačenka filmu do značné míry zachraňuje krk. Co by mohlo být suchým konverzačním dramatem s velmi spartánskými kulisami, to v pomalejších pasážích jistí právě Taronův tah na bránu a obrovské charisma, s nímž si jde za svým americkým snem a milionovým šekem, co má zajistit jeho rodinu. Plus potvrdit, že stojí na správné straně historie, když Tetrisu bezmezně věří. Soudruzi na chlápka v obleku, co skrz nastrčenou překladatelku vysvětluje, jak moc jejich hru miluje, očividně přemýšlejí nad tím, jestli je „blbej nebo navedenej”, ale Egerton přesvědčí diváka i ostatní postavy, že Tetris může být i pro Sověty požehnáním, ať už finančním nebo kulturním. 

Hluboké myšlenky ovšem ve filmovém Tetrisu nečekejte. Naopak se všechno, navzdory ponuré atmosféře Moskvy, odehrává tak, že ani na chvilku nezapochybujete o happyendu. Všechny zvraty jsou předvídatelné, ale vyžehlený vizuál i fantastický synťákový soundtrack vás drží v dobré náladě a snímek tzv. odsejpá, i když se vlastně stále dokola cestuje mezi dvěma lokacemi a vyjednává se o již údajně vyjednaném. Ta absurdita točení se v kruhu je tu naštěstí srozumitelně podaná a v závěru si film – oproti skutečné historii možná nesportovně – vypomůže akční honičkou a koncovkou s mnoha, na svou dobu opravdu mnoha, nulami na výplatní pásce všech, co své snažení dotáhli do vítězného konce.

Tetris je feel-good jednohubka. Možná jí to brání v tom, aby dosáhla pomyslných vrcholů, ale zároveň to zaručuje všeobecnou spokojenost napříč publikem, ať už jde o hardcore hráče, fanoušky Vaughnových filmů (jeho rukopis tu probleskuje, ačkoliv nerežíruje), nebo vlastně kohokoliv, kdo hledá nenáročnou zábavu, v níž všechno zapadne (neodpustím si to) tam, kam má. Sedmička je za to, že jsem se k některým scénám několikrát vracel a na mobil si okamžitě nainstaloval aktuální verzi Tetrisu. Bez čudlíků na laciném plastovém handheldu z tržnice to ale nějak není ono.  

Shodou okolností jsem se podíval i na snímek Pinball: The Man Who Saved The Game, jenž je o chlápkovi, co se pustil do podobného boje s větrnými mlýny, když před soudem dokazoval, že pinball – tehdy v mnoha amerických státech zakázaný čertův stůl – je hrou dovednostní, nikoliv nástrojem gamblingu založeným na náhodě a štěstí. Je to překvapivě velmi zručně odvyprávěná historka se sympatickými herci a hrozně ťuťuňuňu 70s atmosférou, v níž se mají všichni rádi. Obojímu bych dal sedm, obojí se mi moc líbilo, každé z trochu jiné strany. 

Přehrajte si trailer Nejvíc mě ale těší, že tu konečně máme podobné filmy ze zákulisí, ostatně do kin jde za chvilku Air: Zrození legendy, na Hulu měl premiéru snímek o zrodu pálivých Cheetos… nejen americký byznys je plný podobných příběhů, v nichž nechybí napětí, humor, absurdita a samozřejmě onen čuch na příležitosti. Doposud jsme je slýchali jen v podcastech, teď si razí cestu i na stříbrná plátna, nebo v případě Tetrisu na streamovací platformy. Dlužno dodat, že jestli dokáže každý druhý projekt odvyprávět svoje eskapády stejně sebevědomě jako tenhle, můžeme otvírat šampaňské a křtít divácky vděčný subžánr. Tetris je přesně ta pohoda na desátou večerní, kterou si pustíte doma na gauči a budete rádi, že jste ji „objevili”. Jen houšť!