Sportovních filmů bylo už tolik, že fungují většinou jen jako žánrová výplň. Pořád jich vzniká relativně mnoho (jsou levné, energické a dojemné), ale áčkoví tvůrci a herecké superstars se do nich nehrnou.

Změna může nastat jen s opravdu originálním zápletkou. Což je vklad, který dal vzniknout i filmu Moneyball. Vypráví totiž neotřelou story generálního manažera baseballového týmu Oklahoma Athletics (Brad Pitt), který už nechtěl snášet porážky a útlak od bohatších týmů. A tak se rozhodl zkusit změnit „pravidla hry“ a s pomocí matematického geeka sestavit tým hlavně pomocí statistiky. Vykašlal se na hráče s dobrou pověstí i na hezouny, kteří zvýší prodejnost dresů, ale vždycky se nechají vyautovat při pokusu o krádež mety. A vecpal do jednoho týmu právě takové hráče – klidně i losery a mátohy – co mu podle statistiky mohli doručit dost odpalů, doběhů, bodů… a tedy i vítězství. Může ale takhle radikální „sportovní ekonomika“ fungovat? Můžou čísla přesně podchytit něco tak emocionálního a vrtkavého, jako je baseball? Moneyball vám k tomuhle tématu něco řekne. Poutavě a podnětně.

Moneyball: FOTOGALERIE

Nenápadné půvaby Moneyballu se odvíjí od kvalitní textové předlohy. V mysli filmových fanoušků to vede k rovnici „psal to Aaron Sorkin, proto jde o pecku jako Social Network“. Ale realita je pochopitelně o trochu komplikovanější. Je přitom podružné, jestli má v adaptaci zasvěcené literární předlohy (bez ní by to nešlo) prsty namočené víc scenárista Schindlerova seznamu Steven Zaillian, král dialogových dramat Sorkin, režisér oscarového Capoteho Bennett Miller nebo libovolný anonymní scriptdoctor. Podstatná je skutečnost, že perfektní scenáristický vklad potvrzuje snad každá scéna v Moneyballu.

Ano, tohle byla povrchní pochvala – není ovšem těžké k ní nacházet konkrétní „důkazní materiál“. V prvé řadě potěší, že i když se ve filmu mluví hodně a občas až social-networkovskou rychlostí, snad žádný dialog nesklouzne k přímým vysvětlovačkám, lacinému mudrování a nutnosti vykecat se z každé emoce (i závěrečnou metaforu finále relativizuje). Díky chytře rozepsaným epizodkám se oživuje baseballový mikrosvět - jednak přesvědčivě, ale i přitažlivě co se týče vývoje příběhu, bohatě co do významů a pestře pokud mluvíme o drobných nuancích (třeba o motivu „zakletého hřiště“ nebo o nevědoucích komentátorech, kteří drtí manažera a velebí trenéra). Přitom se většina filmu odehrává asi v pěti místnostech v útrobách baseballového stadionu a do atraktivního víru zápasu vtáhuje vždy jen ve chvílích, kdy se křivka příběhu tlačí na vrchol.

Moneyball je velmi výrazným filmovým vítězstvím. Má nečekanou sílu.Velcí scenáristé dokáží i v obyčejných výjevech nacházet velké pravdy, ale i drobné nové postřehy. A umí to udělat stylem, že si normální divák ani nevšimne vrstvení motivů, cyklického rozvíjení příběhových linek a naplňování obvyklých scenáristických pouček. Neuvědomí si, že není náhoda, že obtloustlý matematik přichází na novou štaci přesně ve chvíli, kdy na zem padají plakáty bývalých prodaných hvězd, a že kráčí zrovna dlouhou tmavou chodbou – na divákovy receptory prostě jen dopadne výsledná nejistota „co bude s těma riskujícíma sympaťákama dál“. V Moneyballu tohle podprahové plnění scén funguje na výbornou, takže film má tah, i když se tvůrci vědomě zříkají nejlehčích řešení (například tlumí emoce po dojemném zápase nebo odehrají závěr pomocí písničky a věty napsané před závěrečnými titulky).

Moneyball kvůli tomu nemůže diváky dostat tak snadno do kolen. Je nepřístupnější a celkově chladnější než jiná sportovní dramata. Navíc má zhruba tolik konců jako Návrat krále a lehce přebujelou stopáž. Zároveň je ale tohle drama plnokrevnější, jeho hrdinové plastičtější a prostředí propracovanější. A herci v něm mají co hrát. Oscarové střelivo sice bylo darováno pouze produkujícímu Bradu Pittovi, ale i on se jej zhostil účelně a bez velkých exhibic, se svou typickou soustředěností a s redfordovským charismatem. Pitt prostě svůj statut světové celebrity na plátno nikdy nepouští a Moneyballu to prospívá tím spíš.

Přehrajte si trailer Režijní vedení Bennetta Millera je pak suverénní, jistě opřené i o fajnšmekrskou kooperaci s Nolanovým kameramanem Wallym Pfisterem (nejen přeostřovačky a nečekané záchvěvy ruční kamery vydatně oživují usedlou látku). Bohužel ani Millerův druhý hraný celovečerák není tolik přítulný k divákům jako filmy z ranku Královy řeči, Milionáře z chatrče nebo (v rámci sportovního kolbiště) Hřiště snů i Hokejového zázraku. Jeho preciznost neocení tak široké publikum, jaké by zjihlo, když by se s podobnou virtuozitou chopil přímočařejšího a hladivějšího snímku. Zkrátka, trochu ubulenější baseballová pohádka by z něj udělala velkou režijní hvězdu.

Pořád ale jde o velmi výrazné filmové vítězství. Má nečekanou sílu. I ortodoxní popcorňáky totiž dokáže na dvě hodiny přesvědčit, že superhrdina hláškující v umělých kulisách nebo belgický reportér z jedniček a nul nemůžou lidskou duši obohatit ani zdaleka tolik jako živá a současná látka formátu Moneyballu.