Každou chvíli to někdo zkusí. Alfred Hitchcock, zřejmě nejzajímavější vypravěč z éry před Novým Hollywoodem, nepřestává inspirovat ani čtyři dekády po smrti. Snaha o aktualizaci jeho děl obvykle dopadá přinejlepším průměrně, jak ukázala třeba loňská Rebeka. V případě Okna do dvora, jednoho z Hitchcockových nejčistších thrillerů, navíc existuje vcelku vydařené převyprávění v podobě Disturbie. Jakmile se však před třemi lety objevil knižní bestseller Žena v okně, který slavnou látku vcelku zjevně využil, bylo jasné, že se blíží další nechtěné zprznění klasiky.

Filmovou Ženu v okně začala chystat společnost Fox 2000, odnož „těch velkých“ Foxů, zaměřená na nezávislé a menší filmy. Po akvizici mateřské firmy Disneym byla společnost zrušena, a tak se posledním snímkem dvoutisícovkových Foxů stalo tohle nedotažené a rozklížené dramátko. Škoda.

Přitom na papíře asi vše vypadalo krásně. Na režijní sesli se podařilo najmout Joe Wrighta, pro někoho zbožňovaného stylaře, pro mě spíše otravného kýčaře. Titulní roli získala Amy Adams, pro níž se tak jedná o další z mnoha účastí na ambiciózních, avšak nešťastných projektech – ani tentokrát se toho Oscara nedočká, i když se tuze snaží. Když si k tomu přidáte ještě Julianne Moore, Garyho Oldmana, Jennifer Jason Leigh či Anthony Mackieho, vypadá to na hodně silnou sestavu, že?

Jenže všechny hvězdy se ve svých vedlejších rolích jen mihnou a dostanou prostor ve skromné výši jedné až dvou scén. Zato Amy Adams v podstatě nesleze z plátna a ani nevyjde z doma, v němž se téměř celý film odehrává. Hraje psycholožku, která trpí agorafobií, takže nemůže vyjít ze svého domu. Rodině jen volá, permanentně se opíjí a kouká na staré filmy; ano, včetně Okna do dvora, jež se objeví hned v úvodu snímku. Očekávatelné pomrknutí však zároveň trefně vystihuje úmornou doslovnost, k níž film v klíčových momentech zbytečně utíká.

Psycholožka uvězněná ve svém domě tedy sleduje rodinu, která se čerstvě nastěhovala do protějšího domu. Postupně se setká s jejími jednotlivými členy a začne být přesvědčena, že došlo k tragickému zločinu. Její denní menu v podobě vína a prášků však úsudek zrovna nezbystřuje, a tak si divák nemůže být jist, nakolik lze jejímu vypravěčskému pohledu věřit. Paranoidní atmosféra umocněná nehostinnými kulisami poněkud děsivého domu je největší devizou filmu, přestože formálně nenabízí nic překvapivého.

Čas plyne a my se po polovině dozvíme jeden twist, krátce před koncem ukvapenou vysvětlovačku s druhým zvratem, a nakonec velmi divoké finále, které vypadá jako z jiného filmu. Nepřekvapí, že produkční kvality si Netflix (po odkoupení snímku od Foxů, tedy Disneyho) standardně pohlídal – koneckonců o hudbu se staral Danny Elfman a o kameru Bruno Delbonnel (Amélie z Montmartru, Nejtemnější hodina).

Problémem je tak, jako už tradičně, scénář, snažící se nejen aktualizovat Hitchcocka skrze moderní hrdinku, ale i pracovat se zvládáním traumatu, pár psychiatrickými diagnózami a špetkou sociálního přesahu. Prostě spousta ambicí, ale nic z toho – to už od Netflixu známe. Přitom už před téměř dvěma roky prý nebyly výsledky testovacích projekcí nic extra, a tak Wright strávil několik dnů dotáčkami. Inu, málo.

Místo téhle novinky se raději podívejte buď na Hitchcockův originál, anebo ještě starší noirovku stejného jména (u nás v překladu Žena za výlohou) od Fritze Langa. Anebo v zásadě cokoli jiného – Žena v okně sice vyloženě neuráží, ale zároveň nenabízí ani žádné důvody, proč by s ní měl člověk trávit (či ztrácet) čas.