Nakoukávat Hitchcocka s padesátiletým zpožděním je slast. Po zhlédnutí máte totiž vždycky povznášející a zároveň depresivní pocit, že "takové už se dneska netočí". Případně, že takoví elegáni jako James Stewart, obskakovaní nezapomenutelnou Grace Kelly, se už prostě nerodí. D.J. Caruso a Shia LaBeouf mohou ždímat klasiku horem spodem, ale švýcarské hodinky jsou taky jenom jedny. Hitchcock si minimalisticky vystačil s jednou místností a kamerou, která většinu času simuluje pohled hlavního hrdiny.

Trvá jen pár minut a jste "v tom". Najednou jste vy ten hrdina, drze šmírující sousedy, které pak s neskrývanou ironií hodnotí a shazuje při rozhovorech se svou snoubenkou. Ztotožnění se s divákem je velmi účinnou pastí, protože nezávazné vtipkování s nejhezčí blondýnkou stříbrného plátna se vytratí v okamžiku, kdy do strun udeří nový přítel sousedky od naproti. V tu chvíli, byste nejradši z hrdinovy nesnadné situace (noha v gypsu, vrah za oknem, nedůvěřivé osoby všude kolem) nejradši po anglicku zmizeli. Ale už nemůžete. Hitch vás chytil na udičku.

Klaustrofobicky sevřená produkce se natáčela na největším ateliérovém placu své doby (Hitchcock si nechal celý dům postavit, někteří herci v něm dokonce v době natáčení žili 24 hodin denně), což dovolilo režisérovi absolutní kontrolu nad vším tím mravenčením za okny, které postavu Jamese Stewarta tak moc fascinuje. Na rozdíl od jiných Hitchcocků je Okno do dvora až trestuhodně jednoduché, ale nalepí se na diváka s téměř stoprocentní jistotou a nepustí ho z křesla. Copak jste to nikdy nezkusili? Vzít dalekohled a podívat se na svět za oknem trochu jinou optikou? Průměrné "panelákové kryse", která zná dva sousedy z osmdesáti a je krmena reportážemi o "takových těch milých lidech", co jednoho dne popadli sekeru a zapsali se do černé kroniky, musí z filmu naskakovat husí kůže i po několikátém zhlédnutí. Může za to i kontrast mezi odlehčenou první půlkou - tu by mohli výrobci dalekohledů používat jako reklamu - a napínákovým zbytkem v duchu známého rčení o tom, že nevědomost je sladká.

To ale vážně platí jen o tom šmírování, takže se nebojte lovit ve svém zaměřovači filmové klasiky. Tahle je barevná, akční (v rámci mezí svého 2+1 půdorysu) a možná vám výlečí ten omyl, že filmy starší než vaše rodiče, je třeba schovávat na horší časy. Nezapomeňte, že v kinech je Disaster Movie. Horší časy už tu dávnou jsou.