Až se budou manažeři hollywoodských studií v lednu probírat uplynulou sezónou, minimálně dvě sezení stráví kroucením hlavou nad úspěchem Disturbie. Levný thriller v kinech natřikrát překonal svůj rozpočet, aniž by se vlastně vědělo „proč“. Že by Shia LaBeouf už před Transformery vyrostl v takovou supernovu? Anebo se před velké letní blockbustery vyplatí cpát hravé thrillery, které jsou na první pohled stejně „letní“ (tj. popcornově nevážné) jako jejich monstrózní konkurence? Anebo v Americe tolik frčí Okno do dvora a návštěva nové verze proto patřila mezi povinnosti studentů filmové vědy i jejich dědečků, kteří pamatují? Jsou to šílené teorie, z nichž musíte vycítit to podstatné: Disturbia si úspěch docela zasloužila, protože je jednoduše fajn. O kolika teenagerských thrillerech tohle můžete tvrdit?

Asi jich mnoho nebude. Režisér D. J. Caruso vám vysvětlí, že je to velká chyba hned dvěma úvodními scénami. Rozhovor otce se synem a následná nehoda přesně zachycují „psychologický profil“ Disturbie. Nebere se příliš vážně, ani v nejvypjatějších momentech nenutí pocítit pravou bolest nebo hrůzu, moc dobře si uvědomuje pravidla svého žánru a nestydí se za nános „cool estetiky“, v níž i smrtelná automobilová nehoda vypadá „bayovsky krásně“. Už během kamerovém nájezdu na dveře u rozmláceného auťáku můžete mít jasno, jestli se vám bude Disturbia příjemně chroupat, anebo ji radši odložíte do poličky mezi nevýznamné rychlokvašky, které jsou moc hezké navenek, jejich vnitřní hodnota však příliš vysoká není.

Disturbia máchá s traumaty a rozvrácenou psychikou, je to ale jen kamufláž pro rozestavení figurek. Naopak z ní neustále vyzařuje příjemně nezávazné odhodlání zaujmout, na hodinu a půl povozit po thrillerovém řetízkáči, a pak znovu vysadit do všedních starostí. Nic proti tomu. V Disturbii totiž většina věcí funguje takřka ideálně. Zápletka protentokrát opouští prostor jednoho pokoje, který byl před padesáti lety tak přísně vyhrazen Jamesu Stewartovi, a zabíhá do zahrady, garáže nebo do ulice. Caruso v těchto pasážích podává přesně to, co si cílová skupina představuje: Dynamický audiovizuál a příjemně odsýpající střihové sekvence, v nichž publikum pochopí, že není nad to mít tři měsíce zaracha a šmírovat přitom holky od sousedů.

Caruso kondenzuje náladu pohodové žánrovky účelně, bez Shii LaBeoufa by si ale mohl filtrovat klidně třikrát víc a výsledek by stejně nudně šlapal vodu. Shiovo charisma emituje dost dobrých důvodů, proč s jedním rošťákem vysedávat v pokoji, sdílet jeho lačné pohledy na pozadí místních krasavic a honit sousedovic psíky. Do toho kluka si každý adolescent bez problému promítne sám sebe, protože nesleduje ani modela, ani svalovce, zároveň si bude v duchu přát, aby byl alespoň z poloviny tolik cool. A to i v momentech, kdy mu scenárista poručí, aby si mluvil sám pro sebe. Protože jakmile není dialogů, musí Shia svým hlasitým komentářem zatraktivňovat dění pro ty, jimž by jinak chybělo mluvené slovo. A kteří by se u zrnících obrazovek, z nichž se vynořují strašidelné siluety, příliš báli (přeci jen, Disturbia si nese cejch PG- 13).

Ono je ale dobře, že převládá Shiovo plkání a úsměvné balící řečičky, které mají ohromit novou sousedku. Ostatní řešení napjatých vztahů, jakožto i logická souslednost veškerých odhalení, zvratů nebo nastolených situací už vůbec slavná není. Čím hlouběji se do Disturbie člověk opře, tím spíš odhalí ledabylost, s níž je napsána. Varování se zjevují jen kvůli nezávaznému „bububu“, než aby věstila cosi zlého. Pátrání se protahuje a zrychluje zcela podle toho, jestli zrovna někdo vedle pořádá party anebo zrovna šmíruje se svou digitální kamerou. A celé finále je tak trochu nešťastně rozklížené. Zatímco Okno do dvora strhlo postupnou gradací, která nasála do nově vytvořeného světa jeho voyeurského hrdiny, Disturbia straší podle zaběhnutého mustru, v němž se svévolně vynořují dříve zmíněné motivy a kde se s časovou posloupností a přísnou logikou nikdo příliš nezabývá. Bylo by příliš přísné označit Disturbii rovnou za blbost, protože během jejího sledování vám nebudou z její „nedospělosti a nevyspělosti“ naskakovat vrásky. Na to plyne až příliš svižně. Nicméně to vysvětluje, proč Caruso stáčí „pouze“ neškodnou limonádu pro jeden večer.

Jeden večer ve společnosti postpubertálního božana, šikovného režisér, jemuž vždy prospívaly nevážné látky, a lehkého žánrového laškování, v němž si záporák klidně rezervuje pět minut na vysvětlení svého zlověstného plánu. Trocha napětí, trocha komedie, trocha náctileté romantiky... ale hlavně se moc nenadřít. Nezvážnět. Nezpomalit. Ptám se: Proč ne?