Velká většina animovaných filmů je určená pro děti. O tom se asi nemusíme přít a počítám, že s tím reálně nikdo problém nemá. Zvlášť, když u většiny z těch velkých a ambiciózních se tvůrci snaží, aby jim v sále neusnul velký doprovod malých diváků. Užít si kreslenou pohádku může jednou za čas i dospělák, když na něj tvůrci alespoň malinko myslí. Zároveň tu však máme problém, že spousta animáků jednoduše hraje na jistotu. Možná čistě z pragmatických důvodů, částečně ale i proto, že riskovat v tomhle směru se nemusí vyplatit, protože cílovka ví, co chce. Mám tedy radost, když se jednou za čas objeví tvůrci, kteří se nebojí tenhle tradiční přístup když už ne rozbourat, tak k němu alespoň přistoupit po svém. 

Joel Crawford a Januel P. Mercado poslali před čtyřmi roky do kin dvojku Kocoura v botách a tehdy jsme od ní moc nečekali. Rozpočet nepatřil k těm nejvyšším a jednička byla relativně spotřební podívaná, takže málokdo vyhlížel film, který by měl být jakkoliv zásadní nebo novátorský. Jenže přesně to jsme nakonec dostali. Kocour v botách: Poslední přání byla audiovizuálně originální a strhující podívaná. Hravá zábava, která se navíc nebála otevírat vážnější téma, dovedla zaujmout i dospělé publikum. A k tomu dětskému přistupovala docela odvážně a nesázela jen na vtípky a roztomilost. Mám tedy radost, že novinka Crawforda a Mercada jde v tomhle směru ještě dál a potvrzuje, že tohle režisérské duo chce dělat animáky jinak. 

Zapomenutý ostrov: FOTOGALERIE

Na první pohled to ale u Zapomenutého ostrova nemusí být úplně patrné. Dostáváme totiž příběh dvou mladých holek, které se potkaly ve škole a společného tehdy měly docela málo. Jo byla nezvladatelná střela a magnet na průšvihy, Raisa introvertní intelektuálka. A ani jedna neměla moc kamarádů, takže se daly dohromady a vydrželo jim to pěkných pár let. Teď to bohužel vypadá, že se jejich cesty rozejdou, protože Raisa má opustit Filipíny a odjet studovat do Ameriky, zatímco Jo tu zůstane a bude se muset hodně snažit, aby si udržela jakoukoliv práci. Nic moc originálního, že? A ani moment, kdy se obě ocitnou na tajemném ostrově, o němž jim povídala babička Jo a kde jejich přátelství projde těžkou zkouškou, nepůsobí na první pohled bůhvíjak novátorsky. Jenže právě tady se Crawford a Mercado rozjedou tak, že většina animáků může jen stydlivě stát v koutě. 

V základu jde pořád o příběh o přátelství a o tom, že každý z nás si musí najít vlastní cestu životem, ale taky se snažit, aby na ní nebyl sám. A co se děje týče, naservíruje Ztracený ostrov divákům všechna klišé, která očekávají. Naštěstí zabalená do podoby, z níž člověku padá čelist k zemi. Podobně jako u Kocoura v botách se režisérské duo nebojí experimentovat s animací. Tradiční 3D dobrodružství se tak občas promění ve 2D animák, vytáhne z rukávu scénu inspirovanou videoherní estetikou nebo devadesátkovým anime. Na plátně se pořád něco děje. A pořád to vypadá skvěle, originálně, překvapivě a především zábavně. 

Crawford a Mercado ale tenhle mix nenamíchali jen kvůli tomu. Ztracený ostrov je jedna velká pocta Filipínám, jejich kultuře a popkultuře. Právě tady se totiž v devadesátých letech dělaly japonské anime seriály a režiséři jim tu vzdávají poctu. A hlavně jejich tvůrcům. Z tamní kultury a mytologie si pak půjčují i spousty monster, potvor, bubáků, barviček a hudbu. A nešetří na ničem. Ostrov, kde žijí tvorové z příběhů z druhé strany světa, je pro západního diváka plný věcí, jaké jsme ještě na plátně neviděli. A tvůrci se nebojí jít do lehce bizarních tónů. Tady sice narážíme na potenciální problém, protože některé bytosti – například přerostlé démonické mimino – mohou působit poněkud cize a vlastně i dost divně, osobně jsem však rád, že se v tomhle směru režiséři nedrželi zkrátka. 

Navíc se, podobně jako v Kocourovi v botách, nebojí emocí a dospělejších témat. A hlavně scén, u kterých menší diváci (a možná i ti větší) budou odvracet zrak strachem. Akční scény, honičky a souboje jsou nápadité a strhující, jakmile se ale objeví hlavní upíří záporačka, sám jsem měl pocit, že se posouváme až do hororového žánru. A vzhledem k tomu, jak tyhle žánrové odbočky fungovaly v pohádkovém světě Kocoura v botách, vůbec mě nepřekvapilo, že to funguje i tady a možná ještě o řád lépe, protože Zapomenutý ostrov není limitovaný pohádkovým světem ze Shreka. 

Přehrajte si trailer Tenhle animák si užívá volnost, kterou tvůrcům nabídl nový a neokoukaný svět. Nejsou tu žádné hranice a limity pro to, co si mohli vymýšlet, kam své hrdinky posunout a jaké překážky jim postavit do cesty. A nebojí se jít víc na dřeň, než bývá u animáků zvykem. Mám z toho radost, protože díky tomu je Zapomenutý ostrov audiovizuálně, ale i po stránce příběhu a emocí skutečně skvělá, zábavná, originální a sympaticky odvážná a osobitá podívaná. Taková, jakou byste měli vidět, ať už s dětmi, nebo bez nich. A jestli to celé fakt stálo jen osmdesát milionů dolarů, tak Crawfordovi s Mercadem tleskám. Pokud těmhle dvěma nedojdou nápady, můžeme od nich čekat hodně velké věci. I když už je vlastně dostáváme ...