V poslední půldekádě se Zdeněk Troška slavně vrátil ke svým pohádkovým kořenům, což ocenily především trávicí soustavy diváků, dlouhodobě mučené sériemi Kameňáků a Babovřesek. Tři a půl roku stará Strašidla však svou hloupostí a morální zvráceností našim tračníkům přesto příliš neulevila, proto bylo velkým překvapením, jak snesitelně dopadly předloňské Čertoviny. Ty představovaly extrémně nenáročnou podívanou, která bez větší invence přežvýkávala tradiční pohádkové motivy a vcelku důstojný audiovizuál pak předkládanou nudu posunul kamsi do průměru televizních pohádek; což na filmografii Zdeňka Trošky není špatný výsledek. Kam v téhle přehlídce hrůzy zařadit nové Zakleté pírko?

Mladá Aninka žije na statku se dvěma staršími sestrami, kterým z nějakého důvodu musí bez odmlouvání sloužit. Přesto si udržuje dobrou náladu, stále se točí a směje. Pak poměrně nepochopitelně a rozhodně velmi nehygienicky políbí péro, které vypadlo z letícího havrana. Vyvolá tak prince, zakletého v ptačí podobě. V mžiku se do sebe zamilují, a když sestry chtějí Anninu lásku překazit, švitořivě optimistická dívka se vydá do světa – nejspíš vyřešit princovy trable s lidskou a ptačí identitou. Cestou potká potrhlého vodníka, který jí se vším pomáhá.

Ukazuje se, že Troška sice zná žánrové figury, avšak ani po několika dekádách je neumí (nebo nechce) využít invenčním způsobem. A tak hlavní hrdinka průběžně plní úkoly, v nichž jí pomáhá inteligence či kamarád, avšak vše se děje tak znuděně, že divák s obdivem vzpomíná na štědrovečerní pohádky, kde je vidět alespoň nějaká snaha. Tady se existující pohádky nejen kopírují (zdravíme Popelku), ale dokonce se i několikrát zmiňují – evidentně tedy žijeme ve světě, kde postavy znají příběhy o Sněhurce, Perníkové chaloupce či Mrazíkovi. Tyto vědomosti jim však v idiotském chování nijak nezabraňují, což je rozhodně s podivem.

Stejně jako nekonzistentní jazyk obsahující množství archaismů, avšak vzhledem k tomu, že hrozilo vyprávění ve verších, je výsledek ještě výhra (čti „k přežití“). Prázdné dialogy a zdlouhavé záběry na letní krajinu však dávají jasně najevo, že se tu po vzoru Čertovin se stopáží hodně plýtvá a svižně natočený příběh by na celovečerák v kinech nevydal. Krajinné exteriéry se však zaslouží o to, že pohádka aspoň v tomto ohledu vypadá o kousek lépe než papundeklové televizní produkce. Rozdíl je to však sotva znatelný.

V roli krásné záporačky opět vidíme Troškovu mladou oblíbenkyni Saru Sandevu, které bych už konečně přál účast v alespoň průměrné tuzemské produkci. Zato překvapivě neotravný je Lukáš Pavlásek, který svou vodnickou kreaci drží relativně na uzdě a jako jediný se aspoň pokouší o posouvání příběhu směrem dopředu. V hlavní roli se sympaticky příliš nepitvoří devatenáctiletá Anastasia Chocholatá, kterou jsme viděli v Mádlově debutu Pojedeme k moři. Podobně příjemně neokoukaný je i Petr Urban v roli zakletého prince, tradičně troškovsky opentlený mohutnou kudrnatou parukou.

Oba pak dávají vzpomenout na Andreu Černou a Radka Valentu z Princezny ze mlejna, jejich podoba i celková snaha o vytvoření podobně úspěšné pohádkové vztahovky je nepopiratelná. Jenže doba se za čtvrtstoletí posunula a současné hrdinky už toho musejí zvládat víc, než se jen s chichotáním točit kolem své osy. Zamrzí, že ústřední hrdinové neprojdou téměř žádným osobním vývojem, což vyvrcholí v ultradebilním závěru, který po hodině a půl sledování filmu vyloženě naštve. Ale tou dobou je už divák beztak unuděn a může leda doufat, že jeho děti už to zabalily a šly spát rovnou. K ničemu jinému tohle nenápadité omílání pohádkových motivů totiž není.