Nemá smysl chodit kolem horké kaše. Filmová událost roku je tady a všichni se netrpělivě chvějeme v očekávání, co si pro nás miláček kritiky Zdeněk Troška připravil tentokrát. Musím narovinu přiznat, že laťka českého filmu je u mě po nedávné Sezn@mce tak prachbídně nízko, že i na Strašidlech jsem dokázal pár drobností ocenit. Měknu.

V populárním odstavci s pozitivy, o který si tolik píšete, tentokrát můžu i něco zmínit. Oproti debutantce Marinovové je Troška přece jen zkušený ničitel filmových pásů, který si alespoň tu technickou stránku umí pohlídat. Takže Strašidla nejenže vypadají místy jako film, dokonce mají i poměrně slušné efekty, které si očekávané facepalmy vážně nezaslouží. No ale to je z toho dobrého soudku asi tak všechno.

Příběh o tom, kterak uťáplý ouřada donutí rodinu mocných a prastarých strašidel pracovat, praští kovadlinou do hlavy už úvodní premisou. Divák se musí ptát „proč?“, ale odpovědi se mu ani omylem nedostane. Zřejmě i proto dostal po pěti minutách a prvním loku povzbuzující hopsinkové šťávy Mr. Hlad nepříjemnou křeč do nohy. To byl ostatně i nejdramatičtější moment celého odpoledne, jelikož starost o v bolestech se zmítajícího kolegu suverénně převládla nad zájmem o pitvořící se postavy na plátně. Pod Troškovým vedením působí i schopní herci (Hádek, Pechlát) dojmem netalentovaných ochotníků. Tiky pak vyvolává neurotická postava Terezy Bebarové, která je vlastně úplně stejná jako v Babovřeskách.

Pokud jste čekali Troškův návrat k pohádkové klasice, nedočkali jste se. Strašidla se svým nevypointovaným a často nevkusným humorem blíží spíše posledním Troškovým trilogiím nežli Jasněnce či Princezně ze mlejna. Jelikož se jedná o rodinnou komedii, vulgarit není příliš a náš dvoučlenný statistický tým zaznamenal pouhá dvě (!) sprostá slova. Naproti tomu však v kině zazněl celkem 33x hlasitý smích, obvykle jako následek nějakého laciného rýpnutí do politiků či úředníků.

Unikátní položkou jsou pak sexuální narážky, které si Troška mohl odpustit, poněvadž jsou za hranou dobrého vkusu i samy o sobě, natož ve filmu pro děti. Ale to už asi nikoho nemůže překvapit. Stejně jako směšně zakomponovaný product placement. Pokud stále váháte s návštěvou kina, nabízím řešení v podobě jednoduchého testu: Vážně chcete vidět film, kde zamilovaný upír oslovuje Terezu Kostkovou „ty moje Dařbujánko, ty moje Pandrholko“? 

Dodatek Mr. Hlada: Všichni ve filmu chtějí akorát souložit, nedává to smysl, není to vtipné a je to dlouhé. Ta noha mě fakt bolela asi tři minuty, půl placatky kubánského rumu to však spravilo a na kyanidové kapsle nakonec nemuselo dojít. Rimsyho tvrzení, že to vypadá jako film, bych bral s rezervou, ale klidně řeknu, že to vypadá třeba jako průměrný český sitcom. Závěrečná písnička je peklo, avšak vzhledem k tomu, že jsem přežil dvojku Saxany, tak jsem Strašidla zvládl po zdravotní stránce celkem v pohodě. Ale stejně je to srágora a kdo dá za tohle dobrovolně dvě kila, musí být buď člověk se zoufalým vkusem, cynický boháč nebo filmový publicista, jenž se musel chlapsky postavit faktu, že neproběhla novinářská projekce.