Z mediálně profláklé dvojice Snowborďáků a Rafťáků (na Podvraťáky snad raději vzpomínat nebudeme) byl Jirka Mádl vždycky ten... řekněme přemýšlivější. Slávu, která mu spadla do klína tzv. přes noc, nevyužil na vytěžení moderátorských jobů jako kolega Kotek, ale spíš ho to táhlo za kameru. A po několikaletém úsilí, které obnášelo i jednu výpravu za velkou louži a absolvování kurzu v Hollywoodu, se mu konečně povedlo natočit první film. Nijak se v něm nestaví do popředí, takže by bylo celkem fér o Pojedeme k moři nemluvit jako o filmu s Mádlem, ale jako o filmu od Mádla. A to prosím doslova, protože osobnější počin byste momentálně v kinech hledali jen hodně těžko.

Mádl se sice před kamerou neobjeví (s výjimkou krátkého plakátového cameo jednoho z jeho méně povedených filmů). ale hlavní dětský hrdina Tomáš (Petr Šimčák) je do značné míry režisérovým alter-egem. Dětsky nenasytná chuť zkoumat svět kolem sebe, v případě jedenáctiletého Tomáše prostřednictvím nesmlouvavého oka fotoaparátu/filmové kamery, vás v úvodu filmu dokonale smete a zároveň nastaví netradiční pravidla. Pojedeme k moři totiž velmi šikovně využívá berličku "filmu ve filmu". Tomáš se rozhodne na svůj nový foťák natočit film o sobě. O svém životě, svých ambicích, své rodině, svém městě atd. atd. V reálu by podobná ambice jistě skončila tragicky, ale pokud přistoupíte na to, že Tomáš je na svůj věk neobyčejně bystrý, skoro až přemoudřelý, máte napůl vyhráno. A vězte, že ta póza á la Dakota Fanning je jen počátečním syndromem, který díky talentu Petra Šimčáka velmi rychle odezní.

Tomáš se tedy rozhodl natočit film a vás jako diváky vřele pozve do zákulisí, což obnáší neustálé boření čtvrté stěny a kontakt s publikem, ať už prostřednictvím voice-overů nebo povídání přímo na kameru. Mádlovi to dává do rukou obrovskou moc, která může být dobrým sluhou, ale zlým pánem. Naštěstí většinu stopáže zůstává tím prvním. Umožňuje totiž mladému režisérovi skákat z žánru do žánru bez jakýchkoliv cavyků a zdlouhavých expozic. Většinu stopáže sledujeme dobrodružství Tomáše a jeho nejlepšího kamaráda Chorvato-Čecha Harise. Mádl režisér i Mádl scenárista palí ze všech zbraní - dialogy působí odkoukané ze života, ať už jde o okresní fotbalový přebor, první školní lásky nebo rodinné debaty u večeře, dějové zvraty a tradiční klišé v jednotlivých miniepizodkách Tomášova života jsou konstruována bez zaváhání a dokonce i tomu product placementu není co vytknout.

Přehrajte si trailer Navíc je vidět, že Mádl má České Budějovice prošlápnuté a ví kam kterou scénu zasadit, aby v ní vyniklo popředí i pozadí. Dětské herce pak jistí zkušeným ansámblem ve vedlejších rolích. Tatínkové, maminky, babičky, taxikáři... málokdy je k vidění český film, který by působil tak nenuceně a odsýpal takovým tempem. Přitom se Mádlovi daří do skromné devadesátiminutové stopáže opravdu natlačit několik žánrů naráz. Klukovské dovádění se totiž chvílemi mění v detektivku, když Tomáš sleduje podezřelé chování svého otce, na které narazil čirou náhodou při natáčení skrytou kamerou. Nenápadně jsou tu rozehrávány další dějové linie, už podstatně temnější.

Víc bych nerad prozradil, jen snad dodám, že bude záležet i na divákovi, jak se se zvraty v závěrečných minutách snímku vypořádá. Je jich hned několik a zcela záměrně působí na diváka jako studená sprcha a prostor k zamyšlení. V některých očích může ona šoková terapie film trochu shodit do pozice zbytečného mentorování, ale mě osobně to jako tečka za tím dětsky nevinným dováděním vlastně docela sedlo. A hlavně mi přijde, že to Mádl dramaturgicky ustál, což je opět věc v českých poměrech nevídaná.

Ale právě srovnávání s ostatky v české kotlině bych se chtěl vyhnout. Budí to zbytečně dojem dvojího metru, který Pojedeme k moři nepotřebuje. Je to český film, který se nesnižuje k laciným karikaturám ani uplakanému odrazu dnešního světa. Když se člověk podívá na českou produkci posledních let, jako by v ní ani na nic jiného nebylo místo. A právě proto Mádlův film působí jako zjevení, což jen korunují dva talentovaní dětští herci v hlavních rolích. Jen to dokazuje, že spása českého filmu nemusí přicházet postupně, ale občas se nějaký ten trumf objeví znenadání a z míst, odkud bychom to třeba nečekali. Snad Mádlovi tahle slina vydrží i do dalších projektů, kde už se bude o "své" zkušenosti a "své" město opírat trochu méně. Každopádně klobouk dolů.