Kdo by to neznal. Zima ustupuje, sněženky a bledule se derou ze zbytků sněhu a v celé řadě lidí se po dlouhé době nečinnosti probouzí zahradnický duch. Ten duch, který tolik učaroval Karlu Čapkovi, geniálnímu českému spisovateli a skutečnému průkopníkovi zahradničení v Čechách. Láska ke zušlechťování zahrádky jej vedla k sepsání sbírky fejetonů s názvem Zahradníkův rok. A ten se stal inspirací režisérovi a dramatikovi Jiřímu Havelkovi (Vlastníci, Mimořádná událost) pro natočení stejnojmenného filmu, v němž složil poklonu jednak Čapkovi jako takovému (resp. jeho lásce k pěstitelství), ale především nezdolnému lidskému duchu dřímajícímu v každém českém zahrádkáři a kutilovi. Jenže trochu jiným způsobem, než byste si podle názvu mohli myslet.

Zahradníkův rok má totiž s literární předlohou pramálo společného. Styčné plochy představují pouze název, téma jako takové a úryvky z Čapkových fejetonů uvozující v podobě mluveného slova jednotlivé filmové kapitoly. Těch je přesně dvanáct, neboť sledují osudy zahradníka v podání Oldřicha Kaisera během jednoho kalendářního roku. Stejně jak seřadil svoje podmanivé texty o zahradnících Karel Čapek. Zde jakákoli podoba s předlohou končí, neboť fejetony nelze zfilmovat do podoby celovečerního filmu. Toho si byl Jiří Havelka samozřejmě vědom, a proto kolem poetické látky vonící čerstvě zkypřenou hlínou vystavěl příběh, v němž rozehrál svoje klasické divadlo mezilidských vztahů. 

Jiří Havelka si totiž podobně jako Petr Zelenka začíná vytvářet svůj vlastní filmový žánr charakterizovaný silným uměleckým záměrem a svéráznou narativní formou.  Ačkoli jeho filmy vypráví příběhy ze života, s nimiž se lze snadno ztotožnit, nejde nikdy o prvoplánovou záležitost. Tak jako Vlastníci nejsou všelidovou komedií o radostech a strastech členů SVJ a Mimořádná událost není veselou taškařicí z hromadné dopravy, ani Zahradníkův rok není žádným milým rozjímavým medailonkem o lásce zahrádkářů k bující vegetaci. Je něco trochu víc. Nebo spíš něco trochu jiného. Jistě, pořád zde platí, že kdo hledá, ten najde. Takže pokud máte bohaté zkušenosti se zahradničením, budete se při mnohých scénách tetelit blahem a podvědomě žmoulat mezi prsty štěpařský vosk. Ale Havelka vás nenechá snít filmový sen o idylické zahradě a boji proti plevelu příliš dlouho. 

Hlavní hrdina se totiž víc než vlastní zahradě musí věnovat starostem s novým sousedem, který koupil přilehlý zámek a nyní k němu hodlá dokoupit i okolní pozemky. Včetně toho zahradníkova. A jelikož zahradník nechce prodat, začne mu prostřednictvím zaměstnance najaté agentury (Štěpán Kozub) všelijak škodit. Zatarasí příjezdovou cestu k jeho domu, doposud zakoupené pozemky obežene ostnatým drátem a postupně svůj sousedský teror dál a dál stupňuje až za hranice běžných ústrků. Tomu všemu musí mlčenlivý zahradník čelit, aniž by se domohl pomoci ze strany neschopných úřadů. Z filmu, jenž adaptuje literární ódu na ušlechtilý zemitý koníček, se rázem stává studie sousedských vztahů a nefunkční byrokratické mašinérie. 

Není pochyb o tom, že ve vykreslení bezvýchodné situace je Havelka skutečný přeborník. V jeho pojetí je střet zahradníka s mocnějším a všehoschopným nepřítelem ztělesněným překvapivě civilním Štěpánem Kozubem pečlivě naaranžovanou výstavkou bezmoci a beznaděje, pomalu ubírající zahradníkovi nezdolný elán a chuť do života. Situace, v nichž se postupně ocitá, pomalu přerůstají do něčeho opravdu ošklivého, co v Čapkových rozjásaných fejetonech rozhodně nenajdete. Havelka je přitom ochoten zajít poměrně daleko, takže postupně ubírá na melodramatičnosti a přidává na dramatičnosti. 

Bohužel se při volbě vyprávěcích technik rozhodl k radikálnímu kroku, když zahradníka zbavil veškerých replik. Ano, Oldřich Kaiser ve filmu nemluví. Respektive vše, co řekne, se odehraje mimo záběr, takže ostatní postavy reagují na něco, co řekl, ale divák neví, co to bylo. Hlasu Oldřicha Kaisera si sice užijete dost, protože je to on, kdo v pozici vypravěče předčítá jednotlivé útržky z Čapkovy knihy na začátku příslušné filmové pasáže, nicméně jeho postava mlčí až za hrob. A to i v místech, kde by se nějaká jeho replika skutečně hodila, protože bez ní scéna vyznívá do ztracena a ubírá Kaiserovi možnost zasáhnout do děje jinak než svou ustaranou – a později strhanou – tváří. Navíc faciálních hereckých pozic si příliš neužijeme, neboť Kaiser střídá pouze dvě. Vlídně odměřenou, když zrovna jí, nebo sveřepě zádumčivou, když se mu děje nějaké příkoří. 

Havelka se tím bohužel úmyslně střelil do vlastní nohy, protože střídá scény, kde zahradníkova mlčenlivost dává smysl a je svým způsobem roztomilá, se scénami, kde vyloženě visíte Kaiserovi na rtech, aby už konečně něco řekl a přispěl tím k rozkolísané dramaturgii. Bohužel se tak nestane. Nemluvnost navíc postihla nejenom jeho, ale i manželku (Dáša Vokatá), jejíž role je ovšem pouze podpůrná, takže tam to vůbec nevadí. Kaiser tak svádí nerovný boj nejenom se svým sousedem, ale i se scénářem. 

Přehrajte si trailer Jinak ale Zahradníkův rok funguje překvapivě dobře. Kdyby to byl skandinávský film, jednalo by se o černou komedii, kde hlavní hrdina s pomocí zemědělské techniky vezme spravedlnost do vlastních rukou. Kdyby to byl americký film, bylo by z toho soudní drama. V podání Jiřího Havelky je to něco úplně jiného. Osobitého. A ryze českého. Havelka má totiž české poměry ve společnosti nastudované od A do Z, přičemž v jeho filmech je to znát na první pohled. Ačkoli vlastně ne. Havelkova specialita je druhý sled. Teprve v něm poodkrývá svůj skutečný autorský záměr a vede diváka za hranice očekávání. A přesně to samé dostanete v Zahradníkově roku. Jenom škoda toho zbytečného rozhodnutí hlavní postavu umlčet.