Paralelně s hrou Společenstvo vlastníků od divadla VOSTO5 psal Jiří Havelka i scénář pro hraný film. Ten se však od divadelní polo-předlohy liší, minimálně už v tom, že filmové obsazení z ansámblu VOSTO5 vychází jen minimálně. Jedná se však jen o jedno z mnoha rozhodnutí, které Havelkův tým nakonec vyřešil dobře – dokonce tak, že tahle minimalistická jednohubka bez problémů patří mezi to nejlepší, co se u nás letos urodilo.

Slogan se snaží film prodat jako “komedii pro ty, co to nezažili, a drama pro ty, kteří tím žijí” – což je bez debat výstižné. S výjimkou zhruba pěti minut se téměř celá hodina a půl stopáže odehrává během jedné večerní schůze společenství vlastníků. Kdo se někdy bytového handrkování účastnil, bude minimálně v prvním aktu šokován, jak trefně se Havelkovi podařilo karikovat neodmyslitelné nešvary podobných setkání. Láteřící důchodce Jiří Lábus, byrokraticky přeorganizovaná Klára Melíšková, dobrosrdečný homosexuál Andrej Polák či natvrdlý dobrák David Novotný – to je jen část výtečného hereckého arsenálu, kterému se daří do výrazně šablonovitých figurek vdechnout život.

Předsedkyní společenstva je pak Tereza Ramba (dříve Voříšková), svou (relativní) normálností v tragické menšině a zároveň dobře fungující jako katalyzátor divácké frustrace. Zmínit se musí i povedená a vzácná účast Dagmar Havlové, stejně jako zapojení Kryštofa Hádka, Stanislava Majera, Ladislava Trojana, Pavly Tomicové či Ondřeje Malého; takový casting jsme tu už dlouho neměli.

S onou zmiňovanou frustrací se také vůbec nešetří a je až fascinující, jak rychle se filmu daří probudit emoce – povětšinou vztek a zhnusení nad procedurální nesmyslností takového shromáždění, to je však jen první střípek do skládačky, která se zjevně snaží popsat mnohem víc než jen nenápadný společenský fenomén; tucet vlastníků bytu se stává Dvanácti rozhněvanými muži (a ženami) současné české společnosti, na níž má Havelka jednoznačný názor. Ten sice nepřekvapí, ale rozhodně není podán prvoplánově a s divákem si umí pohrát.

Vedle nutné divadelnosti se však Havelka nezalekl ani několika zcizováků, což v kombinaci se zpomalenými záběry a ironicky orchestrální hudbou dává jasně na srozuměnou, o jak sebeuvědomělý film se jedná. Přesto však nefunguje jen na úrovni společenské kritiky, nýbrž se mu daří i bavit! Přitom by se podle současné tuzemské kinematografie mohlo zdát, že s naším historickým trademarkem, tedy chytrou satirickou komedií, jsme pořádně na štíru – proto můžeme Havelkovi pogratulovat, že vedle sociální naléhavosti nezapomněl na jednoduchý, leč zcela funkční humor. Ani ten však nezakryje mrazivé vyznění snímku, po kterém budete z kina odcházet s ambivalentními myšlenkami – totiž že je to všechno prostě o nás...