Scenárista a herec Zdeněk Svěrák  v pátek oslavil 89. narozeniny. Přemýšlel jsem, kterou z jeho nestárnoucích pecek bych nově zařadil do bobtnající rubriky V.I.M. Emeritní kolega Kocour v minulosti vypíchnul silnou dvojici Jáchyme, hoď ho do stroje! a Vrchní, prchni!, takže tudy ne.

MrHlad potom před lety vzpomínal na Igora Hnízda v Obecné škole a konečně Cival velebil Tmavomodrý svět, Marečku podejte mi pero! a parádní Na samotě u lesa. K mému překvapení však doposud nedošlo na můj dost možná nejoblíbenější snímek z pera Zdeňka. Rest si dnes smažeme, protože když je někdo jedinej, kdo to může udělat, tak musí.

Aby se mi lépe psalo, otevřu si pivo ze sedmého (z jinýho nepiju) schodu a budu doufat, že před blížící se bouřkou mi neklesne tlak. To jsem na umření. Vlastně bych mohl až do konce textu servírovat další a další nezapomenutelné svěrákovské hlášky, ale na první pohled neústupný a zlý (spoiler: ve skutečnosti je "ústupný" a hodný) šéfredaktor by mě ještě považoval za momentálně zaostalého, a já bych po žních musel zamířit do Kinoboxu, což nechci. Znásilňování kultovních hlášek tedy na chvíli zanechám a zkusím 40 let po premiéře v československých kinech nastavit zrcadlo.

Troufnu si tvrdit, že v srdcích většiny tuzemských diváků je Vesnička zapsaná jako laskavá komedie, kterou v televizi ani po třicáté nikdo nevypne. Především kvůli krásně vypointovaným situacím a dialogovým střípkům, které už dekády patří do slovníku jak skladníků ve šroubárně (vím, to je z Marečka), tak šéfů největších tuzemských firem. Jasně, v prvním plánu mluvíme o feel good úniku od denních strastí do půvabné a skoro až utopické vesničky Křečovice. Kdo však chce, může ve Střediskové najít mnohem víc.

TOP 15 nejlepších filmů Zdeňka Svěráka

Dramatický oblouk rámuje třeba nešťastná láska dospívajícího Pávka mladšího k atraktivní učitelce vyučující jeho ségru. Celá vesnice si povídá o nevěře sekretářky Jany s živočichářem Vaškem. Ve vzduchu v té souvislosti visí hrozba obávaného traktoristy Turka (jako vždy výborný Petr Čepek), jenž sice vydrží více než půl minuty pod vodou, ale nervy na uzdě ten cholerik s násilnickými sklony udržet nedokáže.

No a pak je tu samozřejmě mentálně zaostalý Otík (Maďar János Bán už na vesničkovskou slávu nikdy nenavázal), který vzhlíží k svému mistrovi – tvrdému a kvůli eskapádam svého roztržitého závozníka trpělivost rychle ztrácejícímu Pávkovi. Vesničko má středisková tu odbíhá od sentimentality až k existenciálnu. Když člověk pozoruje chudáka Otíka, jak je ztracený mezi betonovým hnusem a anonymními davy mířícími v Praze do práce, aby splnily plán, tak je mu smutno.

Menzel Svěrákův scénář rozhýbal s geniální lehkostí, se suverenitou i jakousi samozřejmostí. A zhmotnila se výjimečná skupina nezapomenutelných postav, v čele s věčně se kochajícím doktorem Skružným, kterého si zahrál nejenom podle mě nejlepší československý herec všech dob.

Bez špetky přehánění úžasný Rudolf Hrušínský „slouží“ jako pomyslný vesnický tmel. Moudrá, vzdělaná a úplně všemi venkovany uznávaná autorita, která neváhá poslat hospodského hypochondra na obhlídku krematoria v Pelhřimově (nikdy tam mimochodem žádné nebylo, nejbližší je v Jihlavě). Není konflikt, který by ze své pozice stařešina nevyřešil.

Nebezpečného Turka odzbrojí nebojácný doktor hrozbou o naprášení bezpečnostním složkám, pracovitemu Karlovi (otylý Marián Labuda je také bůh) potom připomene, že o pracovitého/problémového Otíka se fakt musí postarat jenom on. No a aby toho nebylo dost, tak je sympatický doktorský dědek milovník zatoulaných zvířat a poeta, který s lehkostí sobě vlastní komentuje dechberoucí krásy československé přírody. Co na tom, že přitom demoluje jednu škodovku za druhou.

Čím víc nad Vesničkou přemýšlím, tím víc bych chtěl chválit. Nezapomenutelný je třeba Július Satinský v roli pilota Štefana, jehož pozdrav: „Servus chlapci, ako si tu žijete?“ používám při každé druhé cestě na Slovensko (snad mě tam na návštěvu za kamarády pustí i v příštích letech). Zmínit musím i vděčný štěk Svěráka jako proutnického malíře Ryby, který maluje jenom to, co se mu líbí, a… zastavte mě už někdo.

TOP 8 nejlepších filmů Jiřího Menzela

V neskutečně nabušeném hereckém ansámblu si nikdo nekrade film pro sebe. Ani ten Rudolf. Figurky k sobě krásně zapadnou a opravdu zvládají zhmotnit poetický genius loci té v lecčems vysněné české vísky. Byť by někdo mohl namítnout, že kontrast soudržné a vrcholně vábivé vesnice s depresivním velkoměstem je dnes už přežitý a trochu laciný, já bych mu rád z Vysočiny vzkázal: „Tohle tě dojme“.

Vesnička má středisková byla nominovaná na Oscara a v československých kinech se stala s 4,5 miliony diváky devatenáctým nejnavštěvovanějším filmem všech dob (navždy už povede Pyšná princezna s dvojnásobkem). Se svým nadčasovým humorem tu s námi – i díky nekonečným televizním a netflixovským reprízám – bude navždy.

Naprostá klasika, která ani na chvilinku nesklouzne do laciné a vulgární taškařice. Evergreen a majstrštyk, k němuž se při pohledu na současný český filmový mainstream už nejspíše nikdo nikdy nepřiblíží. Nezlobil bych se však, kdyby to narozeniny právě slavící Svěrák ještě alespoň jednou zkusil. Jak už jsem v textu totiž jednou zmínil: „Když je někdo jedinej, kdo to může udělat, tak musí“.