Velké filmy to nemají snadné. Aby uspěly po finanční stránce, musí v podstatě zahltit veřejný prostor. Musí se o nich mluvit všude. Jenže tak jak roste potenciální publikum, roste i počet zpruzenců, kterým bombastická reklama a povyšování filmu na celonárodní událost zkazí náladu. V zemích českých je situace o to komplikovanější, že komerčně nejúspěšnější tvůrci si zároveň osobují právo sbírat ceny od kritiků či akademiků. Seriózní výpověď tu pádí ruku v ruce se snahou pobavit - takže nakonec remcají jak intelektuálové, které straší citové vyděračství pomocí smutného pohledu „kokršpanělky Balči“, tak požírači popcornu („Když to srovnám s náletem na Pearl Harbor...“).

Na svého času nejdražším filmu české historie lpí jistá pachuť. Tmavomodrý svět chce být velkolepým válečným filmem, ale zjevně mu nestačí finance. Jako „svěrákovská člověčina“ je však už pro mnohé příliš velký a uhlazený, jako kapitola z domácích dějin zas nadmíru hollywoodský a neoriginální. Možná ... Bez okolků přiznávám, že na mě Tmavomodrý svět zabíral už v době premiéry – a ani po letech jsem si nevšiml, že by jakkoliv ztrácel na své síle. Spojení hollywoodské bijáku a „milého českého filmu“ díky perfekcionismu Jana Svěráka proběhlo navýsost elegantně.

I těch pár letadýlek dokáže při svých manévrech strhnout. Stačí jeden chytře vymyšlený detail - ano, nábojnice odpadávající za letu - a akční scény nabírají dynamiku, o níž se u křidélek nezdálo ani Michaelu Bayovi. Tmavomodrému světu nízký rozpočet vlastně svědčí. Letecké bitvy tu nejsou jen za efektní ozdoby, ale za funkční dramatický prvek v příběhu, jenž si Svěrák starší dovolil sepsat podle nejpalčivějších kapitol české historie, a aby toho nebylo málo, ještě do nich napral „anticky mohutný“ milostný trojúhelník. Přesto světlo světa nespatřil mramorový pomník, studený až běda. Jan Svěrák cílil spíš než na mohutnost a velkolepost na jemňoulinkou péči o příběhové detaily, které do sebe dokonale zapadají – vyčítat jim, že občas zní jak z učebnice dějepisu, je jako vyčítat Jamesi Cameronovi, že lásku mezi Jackem a Rose v Titanicu zbavil vášně a živelnosti. Když se do přehledu historických paradoxů vejde tolik decentního humoru, tolik milostné osudovosti a tolik emocí z naivního srdéčka Kryštofa Hádka, aby to vnitřně rozdrásalo i okoralou krustu „profesionálního diváka“, pak se nebojím smeknout.

P.S.: A Ondřej Soukup se už jen těžko dočká hvězdnější hodiny.