S tebou mě baví svět jako veselohra století? Pche! Těm nejlepším svěrákovinám nesahá ani po pás. A na Marečku, podejte mi pero ze své horské chaty ani nedohlédne.

Ono totiž lze udělat i bláznivou komedii chytře, ba na hranici geniality. Bez pitvoření, skotačení, Heleny Vondráčkové a posraných miminek. Stačí mít buňky na tu správnou kombinaci slov. Umět to, čemu se dneska tak moderně říká hlášky a co pánové Svěrák a Smoljak dovedli tak nenásilně prodchnout každým dialogem.

Původně jsem chtěl oslavný V.I.M. text zkomponovat jen z památných citátů, ale vypsání těch nejdůležitějších by zabralo hodiny. Mareček je slovní humorem doslova přeplněný – za Hliníkem z Humpolce, za Hujerovic „metelesku blesku“ a malými pozornostmi ze zahrádky, jsou pořád stovky památných vět a výkřiků, ládovaných do uší buď cholerickým Jiřím Sovákem, nebo jeho rázovitými spolužáky. Jeden mlčí jako Dudek, druhý cituje nejslavnější literáty ze století páry, třetí se culí u výkladu slova hrdobec, čtvrtá svádí své spolužáky a pláče vždy, když dostane nabídku na rande na hřbitově. A pak jsou tu Šlajs a Tuček (neboli Mareček a Hustoles), které by z první lavice nevytlačil ani tajfun, comicsově stylizovaný Zdeněk Srstka a samozřejmě věčný hujer Hujer, jehož rodina si ráda dává dostaveníčko přímo na rodinných schůzkách.

Ano, nerozebírám tu precizní vedení dialogů, bezchybné herce ani celkově absurdní (ale vždy vděčné) roubování študáckých trampot na neurotické životy čtyřicátníků a padesátníků. Marečka každý viděl, k připomenutí jeho geniality prostě stačí odříkat, co se v něm děje, protože každá druhá scéna je klasikou a každou první vám alespoň jednou za život někdo přehrál přímo do obličeje – ať při obtahování pětikoruny, oznámení, že máte úhel Beta („No to nemám!“) nebo otvírání okna (a piva). Marečku, podejte mi pero nestárne, naopak každý jeho moment zraje a dál nabírá na vůni - a nebude to jenom tím, že kreatury za katedrou se za ty roky typově příliš nezměnily.

Zajímalo by mě jestli se ještě někdy dočkáme tak šťavnaté exkurze mezi české školní lavice. Já vím, byl by to zázrak. A v ty se v době, kdy ta dráha taky něco stojí, příliš nevěří...