Hra na oliheň my ass. Nejpřehrávanějším globálním hitem mého Netflixu není vybíjení Korejců, ale příběh o tom, jak se rodina rozpínavých Pražáků snažila zmocnit chaty sympatického dědy Komárka. Nezabili ho, ale klidně by mohli a určitě na to minimálně koutkem duše mysleli, hajdaláci! Naštěstí ale všechno dobře dopadlo a došlo ke smíření dvou světů. Anebo ne?

Scenáristický tandem Svěrák – Smoljak měl za sebou velkolepý rozjezd díky strhující komedii Jáchyme, hoď ho do stroje!, za kterým následoval neméně kulometný hláškostroj (a gagostroj) Marečku, podejte mi pero! V Na samotě u lesa poprvé ohledávali i nosnější emoce a vážnější způsoby společenské reflexe a jelikož k sobě měli oscarového režiséra Jiřího Menzela na vrcholu sil, mohlo to zase dopadnout famózně.

Normalizační tendence odklonit myšlenky lidí od vrcholné politiky a veřejného prostoru spíš na jejich zahrádky, chaty a chalupy na venkově, se tu poťouchle promítá do vyprávění o průměrné pražské rodince, která si chce pořídit líbeznou chaloupku. Svěrák se Smoljakem ale šli daleko za standardní model „fish-out-of-water“ a konfrontaci velkoměstského kvaltu s poeticky pábitelským světem dědy, v brilantním podání Josefa Kemra. Na základě rázovitých figurek vytvořili možná až nečekaně inspirativní a poutavý pohled na půvaby venkova.

Není to žádná kýčařina, i když se tu pečuje o každý paprsek slunce, něžně dopadající do objektivu. Náběhy na vlezlou idylku totiž vždycky rozbije ambivalence emocí „našich Pražáků“ nebo hejterské výstupy Ferdy Kokeše a nihilismus pana Lorence. Hlavně tu ale „pracuje“ neskutečná kadence všech těch úsměvných situací, úderných point a vyšperkovaných dialogů, které se po svěrákovsko-smoljakovsku perfektně trefují samy o sobě - a ještě se poprvé plasticky skládají v opravdu dojemný příběh o skutečných životních hodnotách, s univerzální platností napříč časem i politickými zřízeními.

Dokonalá práce s komedií, plejáda přesných hereckých výstupů, v nichž není ani náznak pitvoření, nestárnoucí výtvarné kvality a k tomu neopakovatelný cit pro sypání hlášek, jež zlidoví nebo se alespoň navždy zataví do paměti, to všechno je o to cennější, když se poskládá do výsledného tvaru, jenž není banální. A umí vypovídat o krásách přírody, potřebě úniku, hledání vnitřního klidu i síle zkušeností v mezigeneračním soužití. Jasně, není to Tarkovskij… ale je to skoro Chaplin. Nebo minimálně Menšík!

V Na samotě u lesa to Svěrákovi, Smoljakovi, Menzelovi, Daniele Kolářové a krávě Jitce do sebe mistrovsky zapadlo, přitom se samozřejmou lehkostí, která svádí k tomu uvažovat o filmu jen jako o klasické a nestárnoucí oddychovce, a ne jako o jednom z nejlepších českých filmů všech dob. Ačkoliv je nepochybně obojím.