Jan Svěrák a Zdeněk Svěrák jsou dvojice, díky které můžeme stále ještě doufat v lepší zítřky českého filmu. Vše, co chystají, je dlouho dopředu očekáváno a možnost, že by mohli zklamat, si spousta lidí prakticky nepřipouští. V době, kdy se v kinech objevuje okolo dvou desítek českých filmů ročně a jen tři čtyři za něco stojí, se otcovsko-synovská dvojice Svěráků stala jakousi jistotou dobře odvedené práce. A platí to už od jejich prvního společného filmu.

Obecná škola má všechno, co by film, který se chce líbit divákům a nespoléhat při tom na podpásový humor, měl mít. Nadčasové téma dospívání a lumpáren se tu střetává s atmosférou poválečného Československa, ale nenajdeme tu žádnou „vynucenou depresi“ nebo uměle tvořenou pohodovou atmosféru. Obecná škola je film, který spoléhá na klasické životní pravdy, skvěle napsané charaktery lidí, zábavné dialogy a vynikající herecké výkony.

Životy kluků z pražské školy působí naprosto přirozeně a realisticky a při sledování filmu člověka příjemná atmosféra doslova pohltí. Smějete se, když se smát máte. Když vám má být smutno, je smutno. Všechno tu zkrátka funguje tak, jak by mělo. Scénárista Zdeněk Svěrák tu opět ukázal, že má oko na „obyčejného českého člověka“ a z filmu není cítit ani náznak zbytečného patosu nebo scénáristické vyumělkovanosti.

Samozřejmě ruku v ruce s kvalitním scénářem jde i režie. Jan Svěrák už v roce 1991 ukázal, že český film v něm má poklad, který by si měl hýčkat. Asi by bylo zbytečné vyjmenovávat a vybírat nejlepší scény. Obecnou školu viděl prakticky každý a dá se z ní citovat a mluvit o ní opravdu hodně dlouho, avšak legendární „jmenuji se Igor Hnízdo“ už se stalo pojmem samo o sobě.

Obecná škola je zkrátka film, který v době, kdy Helena Růžičková organizovala zájezdy do Čech v Trhala fialky dynamitem a Jiří Krampol se pokoušel o akční scény v Nahotě na prodej, ukázal, že u nás může vzniknout i chytrý, upřímný a zábavný film. A moc lepších se jich tu od té doby neurodilo.