Už samo zvučné jméno Michael Mann může napovídat, že jeho nositel nejspíš bude kluk jako buk. A kdo jeho práci zná, ví, že má často co do činení s muži, jimž testosteron zurčí z každého póru, v pokročilejších fázích děje pak z každého průstřelu. Pokud snad náhodou nevíte která bije, vězte, že jde o pána, který má na svědomí například Miami Vice (seriál i pozdější film), Posledního Mohykána, Nelítostný souboj či Collateral. V tomto kontextu zní pohled do života legendárního lapky Johna Dillingera jako naprosto ideální kombinace.

Však se Mann také o zlatou gangsterskou éru (čti začátek třicátých let) zajímal už dlouhou dobu a na nejrůznější způsoby. Projekt, který se mu nakonec podařilo dotáhnout do konečné fáze, vychází z faktografické knihy Bryana Burrougha, jež se zdaleka nezabývala jen Dillingerem, ale téměř všemi “velikány” oné doby. Mnoho se jich tu ostatně ve větším či menším rozsahu objeví. Pro zajímavost si všimněte hlavně nenápadného (byť z dějového hlediska nakonec docela důležitého) Franka Nittiho, o kterém je tu řečeno, že “vypadá jako krejčí”. Což je nejspíš nejpřesnější filmové vykreslení chlapíka, jež byl blízkým poskokem Ala Caponea, přičemž ho v minulosti scenáristé používali až bizarním způsobem. Například to byl ten veleslizoun (Billy Drago), který v Neúplatných perforoval Seana Conneryho a na závěr byl Kevinem Costnerem metnut ze střechy.

Tak přesně takové konstrukce ve Veřejných nepřátelích neuvidíme. Mann je proslulý svými puntíčkářskými rešeršemi a až obsesivním smyslem pro detail, takže jedním z velikých potěšení, které jeho film skýtá je, že si můžeme být jisti, že většina toho, co sledujeme, odpovídá historické realitě. (I když určité konstrukce tu samozřejmě jsou. Například časové rozmístění konkrétních událostí, životnost určitých kumpánů, nebo epilog se zašeptanou větou.) Včetně toho, že když to bylo jen trochu možné, natáčelo se na místech, kde se se příslušné věci doopravdy odehrály. Jistě nemalé procento rozpočtu bylo napřeno ve prospěch demodernizace příslušných kousků Chicaga a přilehlých řádišť. Mann a spol. šli až tak daleko, že (bacha, bude malý pseudo-spoiler!) filmový Dillinger umírá na přesně stejném decimetru chodníku jako Dillinger opravdový.

Co tomuto neodvratnému závěru předchází? Rozhodně ne klasický životopis. Nevidíme žádné klišoidní pitomůstky na téma Dillingerova dětství a dospívání, či případně vnitřního zjizvení, seznamujeme se s ním až v dospělé životní fázi, kdy se rozhodne zúročit znalosti, nabyté od kamarádů při dlouhém pobytu ve vězení. Konkrétně se za mřížemi vzdělal v oboru bankovních loupeží... a každý, kdo za tehdejších časů hospodářské krize kopal do zádě bankéřské neřády, měl okamžitě obyčejný, chudobou trpící lid na své straně. A tak se zloděj a zabiják Dillinger stal v očích veřejnosti v podstatě hrdinou.

Je to ostatně klasický model, podobně to tehdy zafungovalo I pro Bonnii a Clydea, kteří nebyli ničím jiným než primitivními ksindlíky, ovšem díky patřičné sociální konstelaci nabrali parametrů téměř jánošíkovských. A není žádná náhoda, že když (volně) podle jejich příběhu v roce 1967 natočil Arthur Penn dávno už klasický film, společnost žila válkou ve Vietnamu a přestárlý studiový systém prožíval svůj přerod v takzvaný Nový Hollywood (symbolizovaný kromě B+C třeba Absolventem nebo Bezstarostnou jízdou). Tedy více či méně - spíš více - antiestablishmentovými rebeliemi. Bude tudíž zajímavé sledovat případné debaty kinofilské obce na téma Veřejných nepřátel a jejich místa ve světě, poznamenaném hospodářskou krizí současnou.

Ale ještě na chvíli zpět k příběhu dne. Mannův Dillinger v podání Johnnyho Deppa není žádný rozjívený gangster. Spíš posmutnělý fatalista, odevzdaně kráčející vstříc čemukoli, co mu život přinese (takový rub kapitána Jacka, chtělo by se říct). Přestože rozhodně nemá sebevražedné sklony, ani  nehodlá odejít bez boje, jako by podvědomě tušil, že mnoho času mu nezbývá. A jeho vztah s lepou polofrancouzkou Billie (Marion Cotillardová) je o to rychlejší a intenzivnější. Zároveň s jejich dějovou linkou sledujeme I konání agenta FBI Melvina Purvise (cílevědomě, leč ve výsledku jen diskutabilně funkčně odtažitý Christian Bale), který dostal od šéfa tehdy ještě mladé agentury J. Edgara Hoovera příkaz Veřejného nepřítele číslo jedna za každou cenu zlikvidovat. (Úchyl Hoover – ve filmu věrohodně šmrncuprostý Billy Crudup - by si mimochodem zasloužil vlastní film, pokud možno v režii někoho jako jsou David Cronenberg nebo Tim Burton). Bylo by ale omylem předpokládat, že jde o nějaký druhý Nelítostný souboj. Purvis je jednoznačně vedlejší postavou a dominantou zůstává Dillinger.

A teď k tomu nejkontroverznějšímu, k tomu, nad čím potenciální divák podezřele vraští čelo už od časů prvního traileru. Mann si v poslední době oblíbil natáčení na video, což výtečně fungovalo v Collateral (kde to jednak prokládal klasickým filmovým materiálem a druhak to souznělo s atmosférokresbou jedné pekelné noci, během níž se úderná historka odehrávala) a o něco hůře v Miami Vice. Ve Veřejných nepřátelích mu to prochází tak napůl. Není sebemenšího problému tam, kde s digitálem zachází tak, jako s normálním filmem (nebo to snad doopravdy JE normální film?), tj. má jej na stativu, na jeřábu nebo na kolejnicích. Místy se dokonce daří dosáhnout efektu, po kterém Mann evidentně pásl. Tedy dojmu bezprostřední reality a divákova vtažení do dávno zmizelého světa. Jenže když pan kameraman vezne svůj nástroj do ruky a začne jím mávat, klepat a vrtět, výsledkem je cosi jako opravdu bizarní domácí video ze 30. let, hladící proti srsti veškeré naše vizuální instinkty. Je to zajímavý experiment, ale nedá se říct, že úplně vyšel.

Veřejní nepřátelé mají většinu plusů a mínusů, kterými se Mannovy filmy obvykle vyznačují. Jsou velmi zajímaví technicky i faktograficky a srší spoustou fascinujících detailů, ale zároveň často působí chladně až odtažitě. Ovšem v sezóně která zatím nabídla vydařených kousků pomálu, patří bezesporu k tomu nejlepšímu.

P.S.: Všechny ctěné čtenáře, disponující náboženskými sklony si dovolím poprosit alespoň o krátkou modlitbu za to, aby svůj příští film Míša Mann nenatočil na telefon.