Těžko říct, jestli relativně kvalitní filmová nabídka francouzské provenience, která se k nám v posledních měsících dostala, znamená pouze jasnozřivost distributorů, nebo odráží potěšení hodný fakt, že se v evropském Hollywoodu začíná dít něco, co stojí za zvýšenou pozornost. Ještě donedávna totiž platilo, že „made in France“  rovná se více méně Asterix, drama o vztazích s účastí Catherine Deneuve nebo Gérarda Depardieua, případně – na vyvážení - produkt, jenž je geneticky spřízněn s Lucem Bessonem.  Zvolený tón jasně napovídá, že se nejedná o poctu.

V šedesátých, sedmdesátých a na začátku osmdesátých let Francie svými gangsterkami,  kriminálkami a špionážními filmy významně konkurovala americké produkci (ostatně spousta amerických tvůrců se netajila tím, že se v žánrech „klobouk, kravata a spousta krve“ inspirovala právě Francií), ale pak tamní tvůrci dlouho ne a ne přijít s něčím, co by ukázalo, že galští kohouti se dokážou nejen naparovat, ale i bojovat. Nepočítám-li čtyři roky starou Válku policajtů od Oliviera Marchala, nevzniklo zřejmě už dlouho nic, co by stálo za větší pozornost. A kdyby ano, jsem přesvědčen, že místní distributoři by  film nenechali zapadnout. Všichni ti Tajní agenti a Gangsteři, kteří vyšli jen na DVD,  za dvě hodiny volného času nestáli. Nálepku „Francie v první lize“ získal až letošní obr Veřejný nepřítel č.1/ Veřejný nepřítel č.1: Epilog...

Rozdělení příběhu nejslavnějšího francouzského gangstera Jacquese Mesrina na dva dvouhodinové díly je bohužel čistě obchodní záležitost a celku nijak zvlášť neprospívá. Tím méně v situaci, kdy nasazení jedničky a dvojky do kin dělí měsíc. Vynecháním poněkud roztahaného prologu divák kromě asi čtyř působivých scén (hra na policisty, útěk z vězení, přestřelka u vězení, scéna s rangery v lese) skoro nic neztratí, navíc si úvodem prvního dílu nenechá vyzradit konec druhého, mnohem lepšího filmu.

Jean - Francois Richet je celkem obstojný režisér, který se snaží prokličkovat mezi nástrahami velkého rozpočtu, vysokými očekáváními spojenými s kontroverzním tématem a snahou ukázat Mesrina v jeho dvojznačnosti. Byť jeho filmografie čítá jen několik nepříliš významných počinů, dokáže svůj film udělat hollywoodsky načančaný (aby taky ne, když natočil slušné remake Přepadení 13. okrsku), ale i komorní. Styl vyprávění navíc velmi účelně podřizuje situacím, takže když příběh stojí, nepohne se ani kamera, když se postavy vydávají kradmo za svým cílem, cítíte jemné “pohupy”, jako by se rozhodovala, nakolik se angažovat. Příčina, na jejíž základě zřejmě všichni vyhodnotí úvodní díl jako ten méně podařený, se jmenuje scénář: ten bohužel Mesrinův příběh drolí na nikterak zásadní epizodky s předem očekávatelným vyzněním – ještě k tomu oddělené relativně dlouhými časovými skoky – jež až příliš často uhasí jiskry napětí a  ve valné většině případů se vlastně dramaticky nijak nazúročí. V Mesrinově životě se střídají postavy, aniž za sebou nechají výraznější stopu, a my netušíme, co se jejich prostřednictvím mělo říct. Tedy, tušíme. Ale pokud je to to, co vás napadne vždycky jako první, asi tu někdo podceňuje vaši inteligenci. Proč se Mesrinovi během deseti minut filmového času narodí hned několik dětí a zároveň rozpadne rodina? Jen aby za ním měl ve dvojce kdo chodit do kriminálu? Aby se vidělo, že nežil jen zločinem?

Přes obdivuhodné nasazení Vincenta Cassela bohužel také nejde poznat, v čem spočívala jeho výjimečnost (ano, dokázal být pěkný magor... ale), získal si důvěru bossů a navíc se stát nejzářivějším jménem francouzské a kanadské galérky. Tím méně najít nějakou nebanální odpověď, proč se synek ze slušné středostavovské rodiny dal na scestí. Jestli tvůrci nalézají původ Mesrinových běsů v traumatu z války v Alžíru, tak to v míře a hloubce podání bohužel vyznívá asi stejně důvěryhodně jako omšelé klišé ve stylu “v dětství mi šlápli na hračku a tak se ze mě stal mizera.” První Veřejný nepřítel č.1 tedy nabízí spousty životopisných data, ale nikoliv už souvislosti, emoce, průnik do zločincovy hlavy a hlavně napětí – zřejmě proto první půlka filmu působí tak chladně, odtažitě, místy až nezáživně. Mesrinův příběh mohl klidně začínat scénou prvního útěku z vězení (alespoň by se divák dostal rychle do děje) a pak už by vše mohlo zůstat při starém. Inu, chamtivost producentů. Přiznám se, že kdybych neměl koupené lístky na dvojpředsavení a nezjistil si dopředu první ohlasy, asi bych váhal, jestli mi dvojka za vidění vůbec stojí.

A to by byla opravdu velká chyba. Dvojka sice může zklamat svým finišem, jež k verzi, kterou jsme viděli na začátku jedničky nepřidává nic zásadně nového, ale vše “předtím” jakoby by byl film jiného scenáristy a konec konců i režiséra. Tvůrci zúží záběr, zredukují počet postav, prohloubí ty nejdůležitější, a konečně představí tvář, která by Mesrinovi mohla být důstojným rivalem - druhdy plané situace se díky tomu najednou stanou mnohem napínavější a zrádnější. S druhým dílem se také tvůrcům do příběhu podařilo vsunout téma, jež umožní, aby nám Mesrine ukázal dosud neviděné stránky. Ne, ani nadále nevyznívá jako hrdina (stále je to magor k pohledání), ale konečně přestává být zaprášenou ikonou, která nás má podle tvůrců fascinovat, aniž nám dali dost dobrých důvodů.

Cassel za rok natáčení s Mesrinem dokonale srostl a je dost dobrých věřit tomu, že vůči němu budete cítit to, co si tvůrci v danou chvíli přejí. Tohle evropské koření amerických filmů se ve “svém” filmu chová jako paša, který vás chce pobavit, omráčit luxusem a ukolébat, ale při sebemenším náznaku nevole útočí.

Netvrdím, že by dvojka byla kdovíjak originální, ba dokonce hodná nějakých opravdu významných filmových cen, každopádně je mnohem zábavnější prolog. Ale rozhodně působí vzdušněji, vyhroceněji a žánrová klišé se jí daří umně variovat a maskovat. Díky tomu se jí daří zkrátit cestu k vyvolání divácké slasti na minimum. Suma sumárum tedy jednička něco mezi 5/10 - 6/10 a Veřejný nepřítel č.1: Epilog přeskakuje 7/10 a místy se natahuje až někam k 9/10. Vznikl sice zbytečně předimenzovaný kolos, kterému by slušela i poloviční stopáž, ale jeho silné chvilky dokážou přesvítit valnou většinu slabin.