Osvědčený hitmaker Vít Klusák přichází tři roky po veleúspěšném V síti s dalším kontroverzním tématem. Není jím nic menšího než pandemie covid-19, o níž začal natáčet už v březnových dnech roku 2020. Tehdy bylo V síti v kinech teprve dva týdny, během nichž jej vidělo více než 200 tisíc diváků. Nešťastné načasování zabránilo tomu, aby fenomén dál dobýval tuzemská kina a Klusák na tuto frustraci zareagoval prací – a to k nelibosti jeho manželky Mariky Pecháčkové, jež chtěla toto neplánované zastavení celé společnosti využít spíše ke kontemplaci. Po více než dvou letech natáčení vznikl snímek, který zdařile kombinuje oba jejich přístupy.

U předchozího snímku Klusák spolupracoval s Barborou Chalupovou a snad ani není třeba připomínat jeho dřívější úspěchy s Filipem Remundou (Český sen, Český mír, série Český žurnál). I tentokrát je dělení o režisérskou stoličku ku prospěchu věci. Pecháčkovou totiž prý zaujal skoro až zenový moment zastavení ilustrovaný třeba minimem letového provozu na ruzyňském letišti; zato Klusáka snad už tradičně provokovalo absurdno v tehdejší každodennosti, což naplno ukázalo vládou posvěcené otevření galanterií, aby si lidé mohli sami šít roušky, které stát nedokázal zajistit. Na rozdíl od autorské exhibice ve Světě podle Daliborka je tedy vidět, že se jedná zřejmě o nejkomornější a za dlouhou dobu nejumírněnější Klusákův snímek.

Natáčení probíhalo mezi březnem 2020 a červnem 2022 a výsledných zhruba 100 hodin materiálu se podařilo sestříhat do tvaru lehce přesahujícího 100 minut. Snad ještě více než u jiných dokumentů si divák uvědomí, o jak subjektivní téma se jedná: Každý z nás se s více než dvouletým martyriem potýkal po svém, každý máme trochu jiné vzpomínky a každý by také natočil úplně jiný film, zaměřující se na jiná podtémata a zpracovaný s jiným nábojem. Klusákovi s Pecháčkovou však šlo především o zaznamenání onoho kolektivního zmatení, pomyslného velkého nic.

Na první pohled zaujme černobílý vizuál, na němž se Klusák společně s kameramanem Adamem Krulišem dohodli už na začátku. Díky tomu se snímek odlišuje od nekonečného toku zpravodajských obrazů, jimiž jsme byli poslední roky zahlceni, jednak je prezentovaný obsah i sevřenější z hlediska ročních období a divák se tak hůře orientuje v tom, v jaké fázi pandemie se zrovna nacházíme.

To umocňuje i fakt, že se Klusák (možná trochu překvapivě) nezaměřil na politické dění, toho času jistě velmi vděčné. Vládní tápání dnes s odstupem času působí úsměvně, tehdejší premiér Babiš se však v dokumentu objevuje jen vzácně. Prostor dostává spíše evoluční biolog Jaroslav Flegr a především filosof za kamerou a Klusákův bývalý pedagog Karel Vachek, který zemřel v prosinci roku 2021. Vachkova zamyšlení film rámují a prezentovaným obrazům dodávají sympatický nadhled.

Po úvodní koláži střídající ruch v nemocnicích a covidových call-centrech s prázdnými obchody a vylidněnými ulicemi vyvstanou tři postavy, jimž se dokument věnuje důsledněji. Jde o důchodce a jednoho z prvních nakažených Milana Plívu, operní zpěvačku Moniku Jägerovou, jež si musí během lockdownu přivydělávat za kasou supermarketu, a známou konspirátorku Janu Peterkovou. Ta si vyloženě říká o karikování, avšak tvůrci ji naopak ke konci filmu zastihují i v civilnější a výrazně méně exaltované poloze.

Jakkoli je výběr protagonistů sympatický, hlavní devizou snímku je citlivý asociativní střih. Ten je nakonec spíše poetický než politický a zahrnuje poměrně málo reálií, jeho zjevným cílem však bylo spíše „vachkovsky“ reflektovat dobu a pomocí ilustrativních střípků sumarizovat dění v posledních letech. Dramaturgická nejasnost kolem toho, co se film vlastně snaží říct, je přitom symptomatická – dodnes nevíme, co si z covidové doby vlastně odnést.

Přehrajte si trailer Jediné, čeho se Klusák s Pecháčkovou očividně drží, je chronologie událostí. Počáteční zmatek je tedy rychle vystřídán sveřepým šitím roušek a všudypřítomnou pospolitostí; postupem času, s přetrvávajícím zmatkem ve vládních opatřeních a pro spoustu lidí likvidačními omezeními, nabývají na důležitosti demonstrace, spory a konflikty. Pár odlehčených sekvencí v čele s návštěvou nudistické pláže v rouškách či snahami sportovců o udržení formy i v domácích podmínkách nezastře nevyhnutelně trudné vyznění. Vachek ve filmu až pábitelsky věří, že covid nás může učinit citlivějšími vůči našemu prostředí a že jsme díky globální pandemii na sebe aspoň chvilku trochu hodnější. Jen největší optimista by ale řekl, že toto smýšlení přetrvalo. Odnesli jsme si z vykloubené doby vůbec něco smysluplného?