Kde se vyprazdňuje politika od idejí, může se stát nejpalčivějším politickým tématem třicetikorunový poplatek u lékaře, návrh knihovny od Jana Kaplického nebo radar. O tom prvním naštěstí film ještě nevznikl, téma druhé se dočkalo oslavného dokumentu, třetí „velkou“ otázku posledních let pak zpracovali do své novinky čeští dokumentaristé Vít Klusák a Filip Remunda.

Na Český mír divák snad ani nemůže zajít jako tabula rasa: Na radar má názor každý. Bohužel. Bohudík. Stejně tak už má v hlavě pravděpodobně zformulovaný pohled na Český sen, jeden z vrcholných okamžiků domácího porevolučního dokumentu. Český mír kráčí v jeho šlépějích nejen názvem, ale celkovým přístupem, kdy se do vyhroceného světa, který vnímáme většinou jen zprostředkovaně skrze média, vrhají dva přidrzlí pánové s kamerou.

Český mír vstupuje mezi barikády dvou protichůdných táborů a vybírá z nich střípky. Je-li v něčem inspirativní, pak v přesvědčení, že každá epizodka a každý moment může být svým svérázným způsobem zábavný, poutavý a vtipný. Jde jen o zařazení do kontextu, o nastavení perspektivy, o pozorné chytání drobků a jejich skládání dohromady. Remunda s Klusákem jsou v tomto směru mistry. Pohybují se uvnitř, přitom s neustálou ironií a se schopností přesně trefovat pointy. Netajím se obdivem k jejich schopnostem „účastnit se, pozorovat a třídit“, otisknutým do řemeslně perfektního materiálu.

O to bolestivější je zjištění, že v Českém míru jsou ty rozverné střípky (jež se mi tu kvůli „spoilerování“ zábavných pasáží nechtějí detailně popisovat) stlačeny do zvláštně rozmazaného tvaru. Radar prostě zrušili. V kameře zůstaly jen miniatury z boje kvůli něčemu, co tu chvíli mělo být, ale nikdy nebylo. Zatímco Český sen byl oním velkým podvodem na hypermarketový lid zastřešen a nabral díky němu jasný tvar, smysl a výpovědní hodnotu, Český mír zaznamenává poněkud zbytečné hysterie kolem jedné virtuální vojenské základy a onu zbytečnost si táhne s sebou. Do arény plné emocí, která už ovšem stihla vychladnout, protože má po sezóně, nepřinesl vlastně příliš mnoho nosného, trvanlivého a pevnějšího, co by ten sled kuriozit z demonstrací, mítinků a jednání zezadu podepřelo.

Ano, mediální realita i život samotný je v Českém míru barvitější a humornější než kde jinde. Každý se v něm může stát rázovitou postavičkou, každý divák si v něm pak může hledat myšlenkové linky, které jej inspirují (třeba jen ty politické čítají populismus stran, ignoraci názoru lidu, svérázné klima Oválné pracovny i to, jak se velké strany ochotně chápou jakékoliv osoby, která je chvíli vidět). Ta mozaika v sobě ale nemá dost panoptikálního šílenství, aby jí neubližovalo, že její spodní myšlenkové proudy nejsou tak silné a že film dědí vlastnosti události, jíž sleduje.

Příslib radaru přišel a zase odešel, nikdo se kvůli němu nevěšel. O pár týdnů později jej prostě nahradilo nějaké nové přehrocené politické „téma“. Podobně přišel a odešel Český mír. Nahradit jej může libovolný další kus Remundy s Klusákem, protože jejich talent „být při tom“ je zjevně univerzální a jeho plody se jen tak neokoukají. Jen by je mohla nést ucelenější událost, tak aby se to šmírování spoluobčanů nerozplizlo ve sled žánrových obrázků, které by mohly plynout klidně donekonečna, aniž by se někdy opravdu ostře zařízly…