Vít Klusák, jeden z dvojice protřelých partyzánů českého dokumentu, se připomíná snímkem, v jehož názvu sice chybí slovo český, ale který obsahuje všechny známé ingredience projektů, na nichž se dříve podílel s Filipem Remundou. Vše pro dobro světa a Nošovic je štiplavou absurditou, v níž se svět kdysi poklidné zemědělské vísky střetává čelně s rozjetým buldozerem korporační ideologie a k ní přináležející mašinérií podržtašků, užitečných blbů, agitek a absurdních rituálů firmy, která hodlá vydláždit svět auty.

Kdo viděl mladicky nerozvážný Český sen či mnohem vyzrálejší Český mír, těžko bude koncepcí Klusákova projektu jakkoli překvapen. Nejde tu o antropologickou či sociologickou analýzu, ale o svěží a peprný komentář, který má mnohdy blíže k satiře než k dokumentu. Autor zůstává věren osvědčenému rukopisu a zachycuje trpělivě všední banality a obřady, které utvářejí život na obou stranách nošovického valu. Z jedné strany ves, v níž hořce doznívají ozvuky divokých půtek o půdu, které předcházely výstavbě automobilky, z druhé strany mechanizovaný gigant, kde se plní plány na 120% a očividné vykořisťování se skrývá za vykřičené fráze o spáse světa a za servilně štěbetající mluvky.

Dokument se točí kolem několika ústředních postav – iniciativního mluvčího automobilky, nespokojeného mladého dělníka, zemědělce, z nějž se stal přes noc milionář, majitele půdy, kterému anonym vyhrožoval smrtí, pokud neprodá. Vedle nich se to ale hemží roztomilými miniaturami, které zalidňují nošovické panoptikum a přidávají další drobné charakteristiky složité symbiózy starousedlíků a továrny na motorizovanou budoucnost.

Zelí proti automobilům. Rozjuchané tetky, které na poli s motykou dvojsmyslně básní o neobdělaných zahrádkách, proti nim mechanizované lidské bytosti, které vykonávají montérskou rutinu a pokud si stěžují na kameru, mohou snadno skončit na dlažbě. Těžko se zbavit dojmu že Vít Klusák točí poťouchlé sociální drama o různých podobách lidské omezenosti a vesnickou komedii o selském rozumu a (s)prostém pohledu na život. Skládanka dlouhých a často jen velmi okrajově dějových fragmentů předestírá hned několik možných výpovědí – o rozvratu venkova, o krizi mezilidských vztahů, kterou vyostřil příchod nadnárodní korporace, o diktátorských praktikách, které provázejí montáž kapitalismu, o málo kvalifikované pracovní síle, která jej podpírá i za cenu ztráty sebeúcty.

Jak už bývá zvykem – ani jedna z nabízených linií není příliš propracovaná, vypointovaná či podložená sofistikovanými argumenty. Zábavnější než argument je u Klusáka způsob zachycení vybraného tématu. Často se využívá trapná nedějevost, syrovost, přeřeky či zdánlivě bezvýznamné detaily. Výsledkem není hutná a inspirativní analýza, nýbrž poněkud nesourodá koláž, která však překvapivě mnoho prozrazuje o celkové atmosféře a rámcově pojmenovává absurditu kapitalistické cesty k lepšímu světu i celkovou bezvýchodnost, v níž se současná společnost ocitla do značné míry vinou uctívání neviditelné ruky trhu. Otázka, co bude, až tu ta fabrika nebude, zůstává viset ve vzduchu a těžko se spokojit s názorem nejmenované občanky Nošovic, která v návalu patriotismu prohlásí: „Naše zem nás vždycky uživí“. Bez pochyby však vzroste počet nekvalifikovaných lidských šroubováků a loajálních prosťáčků v kvádrech.

Na rozdíl od děl Michaela Moora chybí Klusákovu dokumentu podpásové citové vydírání a účelová názorová manipulace. Film vlastně ucelený názor nenabízí, spíše ponouká k zamyšlení. Rozhodně však nepostrádá humor, který Vše pro dobro světa a Nošovic blíží sociálním satirám typu Chytilové Dědictví či Sedláčkových Mužů v říji. Jako dokument to má vlastně spoustu much, jako sociální komedie spoustu předností.

P.S. Rozhodně neodcházejte před koncem, jinak prošvihnete nejlepší vtip celého filmu.