Filmografii Marty Ferencové sleduji mnohem pečlivěji, než bych sám chtěl. Od debutové Řachandy se dvakrát pustila do středoevropských (Všechno nebo nic) či balkánských (Příliš osobní známost) koprodukcí, jež mi jako až příliš důslednému divákovi tuzemských komediálních romantik příliš štěstí nepřinesly. Podle polské předlohy okopírované Přání Ježíškovi tudíž bylo nečekaně nešpatným filmem, který jsme s Mr. Hladem s pomocí hrsti kočičích jazýčků bez problémů ustáli. Jenže tentokrát Ferencová už potřetí sáhla po literární předloze slovenské spisovatelky Evy Twardzik Urbaníkové a o své zděšení nad výsledkem se podělím mnohem dříve než v nabízejícím se létě.

Twardzik Urbaníková je na Slovensku zjevně pojmem. V souladu se svou přezdívkou Evita vydává stejnojmenný časopis a založila i nakladatelství Evitapress, chrlící jednu romantiku pro ženské publikum za druhou. A tento fenomén evidentně překračuje hranice média, neboť i nový snímek s právě tak nesmyslným názvem, jak se na první pohled zdá, se prezentuje jako „evitovka“. Tím se však brány pseudoromantického pekla pouze pomalu otevírají.

U česko-slovenských romantických komedií jsme si už zvykli na přehnanou míru sexismu, vztahové toxicity či neschopnosti vypointovat scénu. Všechny tyto propriety samozřejmě nechybí ani zde, zároveň však film vykazuje množství naprosto nepochopitelných řemeslných i scenáristických selhání, kvůli nimž je jeho sledování bolestným utrpením, na jehož konci však nepřichází očistná katarze, nýbrž bezradná snaha vtlačit mozek vytékající všemi póry zpět na jeho místo; nebo aspoň někam poblíž.

Úvodní vánoční koláž zarámuje dění do předsvátečního období, v němž nějakou dobu zůstaneme. Naprostá většina snímku se odehrává v čase kolem Vánoc, avizovaného léta si užijeme pouze v epilogu. Ale ani tehdy nikdo nikomu neřekne, jak se má – fascinující sdílenou vlastností všech postav filmu je totiž důsledné nemluvení o svých pocitech s těmi, jejichž životy jsou tím ovlivněny. Drtivá většina zápletek proto přešlapuje na místě, postavám není dopřán téměř žádný vývoj, ale přesto má divák velké problémy se ve vztahové síti, absolutně prosté čitelných motivací i vazeb, vůbec zorientovat.

V příštím filmu se už možná dočkáme i návštěvy z Pobaltí, protentokrát si však musíme vystačit s česko-slovensko-rumunským obsazením. Těžko říct, jaká byla motivace Terezy Kostkové, Ondřeje Sokola, Jaroslava Plesla a Martina Hofmanna k účasti na tomto projektu, každopádně je chvályhodné, že se snaží deklamovat zjevně nesmyslné věty se stopami hereckého fištrónu. Mezinárodní obsazení si stejně jako v předchozích filmech vybralo daň v podobě nutnosti předabování postav, ovšem postsynchrony tahají za uši tak bolestivě, že až do konce filmu není možné si na ně zvyknout. A dadaistické proklamace jako „Moje postel, vaše postel, tvůj rozvod, náš rozvod!“ tomu rozhodně nepomáhají.

Možná si milý čtenář povšiml, že jsem se zatím nevěnoval ději. Je to tak. Nemá smysl se zabývat nesmyslnými problémy (asi) čtveřice párů, jejichž chování vykazuje stejnou logiku a zacílenost jako samotné dialogy často končící bezradně nevypointovaným zvoláním „ty jsi blázen“ či „ty jsi vůl“. Scény začínají, asi se v nich má něco stát, každopádně se to však nestane, a tak začne scéna jiná. Třeba jako když se děti filmového premiéra učí čínsky: Že by nenápadný satirický osten? Ne, jen náhodný a nikam nevedoucí výjev, u něhož divák může jen závidět postavám, že se v každé druhé scéně oddávají alkoholu.

Přitom je vidět, že občas se někdo chtěl o něco snažit. Všechny postavy žijí ve vyňuňaných domečcích a bytech, vypulírovaných a měkce nasvícených; což samozřejmě nemá žádný vztah k jejich sociální realitě, nýbrž to prostě vypadá hezky. Což bohužel nelze říct třeba o stylizovaně zpomalené akční scéně, v níž hrají hlavní roli prošlé rachejtle. A patrné je i cosi jako příběhové jádro o tom, že každý má vlastní, svazující představy o životě, z nichž nedokáže ustoupit – což by v jiném filmu od jiných lidí mohlo přinést i zajímavou zápletku. Tady se ale děje to, že se Simona Babčáková ptá na Úřadu vlády: „Máte sklep?“

Přehrajte si trailer Sluší se dodat, že film nemá během titulků bloopers a ani neobsahuje potitulkovou scénu. Takže si můžete ušetřit minutku života a utéct z kina o něco dřív. Ještě víc bych ale doporučil ušetřit nekonečně se táhnoucí a jobovsky úmorné dvě hodiny a věnovat se místo toho něčemu smysluplnému. Třeba přemýšlení nad tím, jestli tuhle zrůdnost dokáže trumfnout Eva Toulová se svou chystanou Superženou.