Takhle tedy vypadá budoucnost Pixaru a možná celého Hollywoodu? Druhé V hlavě si americkou premiéru odbylo už před měsícem a za tu dobu stihlo utržit více než jednu a čtvrt miliardy. Daleko za sebou nechalo veškerou letošní konkurenci, stalo se nejúspěšnější pixarovkou a rychle se zařadilo mezi nejvýdělečnější animáky všech dob. Všechny tyhle radosti nemá smysl Disneymu nepřát, vždyť světová kina podobné hity potřebují jako Cival tankery. Nejde se však ubránit dojmu, že samotný film mohl – a měl – vypadat přece jen o poznání lépe.

Rýpání se samozřejmě nebude týkat vizuální stránky, která oproti devět let staré jedničce prošla jen lehkým faceliftem a vše vypadá téměř stejně, včetně mírné zrnitosti samotných emocí. Opět se setkáváme se starými známými, tedy Radostí, Smutkem, Hněvem, Strachem a Zhnusením (či, chcete-li, Nechutí). Tyto primární emoce stále dominují vnitřnímu prožívání dívky Riley, která po svých 13. narozeninách vstupuje do puberty. S čímž souvisí spousta niterných změn.

V hlavě 2: FOTOGALERIE

Pětice emocí funguje v podstatě stejně jako v prvním díle, novinkou (a následně macguffinem) se stává jádro osobnosti, vytvořené na základě vybudovaných přesvědčení, hodnot a klíčových vzpomínek. Toto čerstvě zformované jádro má pod palcem stále dominantní Radost, to se však má brzy změnit.

V rámci pubertálního zrání se totiž objeví kvartet nových emocí, vzniklých na základě sociálních interakcí a reflektujících komplexnější roviny prožívání. Konkrétně jde o Stud, Závist, Znuděnost (poeticky nazvanou Ennui) a především Úzkost. Právě ta začne nitru dospívající Riley dominovat ve chvíli, kdy má dívka nastoupit na novou střední školu a nadcházející víkendové soustředění s potenciálními hokejovými spoluhráčkami může rozhodnout o tom, jak se hlavní hrdinka v novém prostředí zapíše. Což je samozřejmě (nejen během puberty) velmi důležité.

Novou nemesis Radosti se tedy stává Úzkost a my sledujeme tentýž vzorec, který se osvědčil v jedničce. Tehdy se Radost pokoušela vyšachovat ze hry Smutek, jelikož nerozuměla jeho důležitosti pro zdravou mysl – a to se nyní opakuje s Úzkostí, jejíž vytváření katastrofických scénářů a neurotická snaha mít vše pod kontrolou může některým situacím prospět, ale jiným zase uškodit.

Podobností s narativní strukturou jedničky je opravdu přehršel, což vzhledem k potřebám Pixaru a Disneyho vytvořit stoprocentní hit není úplně překvapivé, přesto z toho dvojka vedle svého času inovativní a vysoce originální jedničky vychází jako nenápaditá nápodoba. Skoro jako kdyby v Pixaru po úspěchu jedničky natočili seriál, v němž se bude každá epizoda zabývat jiným životním obdobím Riley a podle toho budou dominovat nebo se objevovat jiné emoce – a tohle byl jen řadový díl z určitého období, který využívá už ukázaných a dobře fungujících principů, představí pár nových emocí a o nic dalšího se nepokouší.

Tvůrci se stejně jako u prvního dílu holedbají, že při výrobě spolupracovali s dětskými psychology, aby se podařilo trefně odstínit specifika pubertálního prožívání. A opravdu, rešeršní práci jsou na výsledku patrné: přátelské vztahy jsou pro Riley momentálně důležitější než ty rodinné, klacky pod nohy si hází hlavně sama a na všudypřítomnou úzkost, která svým způsobem zneužívá dříve hravou a bezstarostnou představivost, si z vlastní puberty možná vzpomene leckdo z nás. Jenže opravdu to stačí?

Soudě dle zámořských tržeb i pozitivních ohlasů zřejmě ano. Poměr mezi slapstickovými, fyzickými gagy a zábavným klevetěním postaviček je propočítán stejně přesně jako struktura. Zprvu se tak dočkáme představení jednotlivých starých i nových emocí a rovněž životní situace Riley, jež se musí pomalu loučit se svými nejlepšími kamarádkami odcházejícími na jinou střední školu a začíná budovat něco nového.

Přehrajte si trailer Prostřední pasáž opět obsahuje cestu Radosti a jejích kumpánů po duševním prostoru dospívající dívky, ale pár zdařilých nápadů v čele s doslovným brainstormováním se bohužel nevyrovná hravosti „abstraktní zkratky“ či dojemného konce imaginárního kamaráda Bing Bonga z jedničky. Dojem však zachraňuje závěr, který je navzdory své předvídatelnosti a nevyhnutelnosti podán s tradiční pixarovskou srdečností a sympatické poselství ohledně důležitosti přijetí sebe sama je tak podáno dostatečně důstojně. Pro dětského diváka tak jde o zábavnou a z hlediska vyznění užitečnou jednohubku – ale o moc víc bohužel ne.