Takhle triumfální návrat opravdu nevypadá. Guillermo del Toro před čtyřmi lety získal Oscary za režii i nejlepší film Tvář vody a od té doby pracoval na adaptaci noirového románu Ulička přízraků. Kniha Williama Lindsayho Greshama z roku 1946 se hned následující rok dočkala poctivého filmového zpracování, které sice v kinech propadlo, ale postupem času nabralo kultovní status. Zdá se, že del Toro jde ve stopách starší adaptace, jelikož jeho verze americkými kiny před Vánoci prošuměla – možná vinou dominance třetího Spider-Mana, možná cílením na dospělejší publikum. Stane se však i z tohoto díla v budoucnu klasika?

Předně je třeba ocenit, že se del Toro pustil do projektu, který v současných kinech nemá na růžích ustláno – a neměl ani před pandemií. Středněrozpočtový výpravný thriller vzdávající poctu zapadlým žánrům skutečně těžko přiláká davy, což se potvrdilo i navzdory hvězdnému obsazení. Hlavní role se ujal Bradley Cooper, který díky režijním zkušenostem má na výsledné podobě filmu velký podíl a s del Torem si prý výrazně notovali. Vedle něj se objeví ještě Cate Blanchett, Willem Dafoe, Rooney Mara či Toni Collette; opět žádná jména, kvůli nimž by davy braly kina útokem, ale kvalitní herci bezesporu ano.

Ulička přízraků: FOTOGALERIE

Cooper ztvárňuje mladíka Stantona, který se na americkém středozápadě konce 30. let náhodou přidá k pojízdnému cirkusu. Ambiciózní muž zde vycítí příležitost, jak se stát slavným a bohatým – začne chodit s nevinnou Molly (Mara) a naslouchá radám od majitele cirkusu (Dafoe) i kdysi slavné věštkyně (Collette). Ta společně se svým alkoholu nezdravě holdujícím partnerem zaučí Stantona do řemesla mentalismu a chladného čtení – tedy psychologických triků, pomocí nichž dokáže věštec „číst myšlenky“ druhých lidí. Stanton se zdokonaluje, postupně zvyšuje sázky a odjede s Molly do New Yorku, kde si pár začne velmi slušně vydělávat. Vše se ale otočí během setkání s vychytralou psycholožkou v podání Cate Blanchett, která jako jedna z mála dokáže být Stantonovi vyrovnaným soupeřem v duševní manipulaci.

Pokud máte pocit, že toho z příběhu prozrazuji až příliš, máte pravdu – toto vše se odehrává zhruba během první hodiny a půl. Jenže trailer i oficiální anotace toho bohužel neprozrazují o nic méně, přičemž zase jednou platí, že čím méně toho víte, tím lépe. Fanoušci staré adaptace samozřejmě budou v obraze, ale del Toro zdůrazňoval, že dělal adaptaci knihy, nikoli remake filmu. Proto lze mezi oběma verzemi najít docela velké množství rozdílů, především v hloubce vykreslení postav – del Toro se spoluscenáristkou Kim Morgan pojali klasický příběh o vzestupu a pádu antihrdiny méně detektivně, a více psychologicky, což dílu jen prospělo.

Opakující se motiv znetvořeného novorozence, biblicky pojmenovaného Enoch, jakožto neustálé memento před hraním si na Boha je jen jednou z mnoha novinek oproti starší adaptaci, jež povětšinou dodávají del Torovu snímku výrazně temnější odstín a zlověstnost. Oproti snímku z roku 1947 se dozvídáme víc ze Stantonova rodinného zázemí, díky čemuž se z jeho charakterového oblouku stává téměř antická tragédie: Potlačená nenávist vůči otci společně s pocity méněcennosti se musejí projevit – třeba tak, že talentovaný podvodník neustále míří výš a neví, kdy přestat. Del Toro dobře prodává neustále přítomné komunikační hry, Stantonovu snahu mít nad druhým převahu. Každého však jeho přirozenost dožene, což se ukáže ve funkčním a skutečně velmi mrazivém závěru.

K němu je však třeba poměrně bolestně doklopýtat. Stopáž se zastavila na monstrózních (i když na dnešní poměry už možná standardních) 151 minutách, což je o 40 minut více než u starší verze. Přestože došlo k prohloubení vyprávění, především v prostřední části je snímek neúměrně utahaný a dlouho přešlapuje na místě. Poslední dvacetiminutovka se to snaží vynahradit, Slavoj Žižek by hovořil o latentní tenzi narativu: Potlačovaném vývoji vyprávění, který posléze musí vyhřeznout se zavalující intenzitou. Což se přesně stane.

Až v samotném závěru se také dočkáme erupcí brutalit, tak typických pro del Torovu tvorbu. Co naopak chybí, jsou nadpřirozené elementy – příběh je zcela zakotven v realitě, přestože prostředí cirkusu a téma mentálních hrátek nabízejí dost prostoru pro audiovizuální hrátky. Pohádkově fantasy hudba, art deco styl newyorských interiérů, retro stylizace evokující potemnělou variaci na Belle Époque – del Torovi se podařilo šedesátimilionový rozpočet naplno využít a přenést na plátno skutečně opulentní obrazy, které občas trvají o chvíli déle, než by musely. Formální střídmost rozbíjí snad jen dobovou atmosféru podtrhující zatmívačky.

Přehrajte si trailer Přestože aktualizace příběhu nabízí třeba emancipovanější ženské hrdinky, celkově je dlouhatánské vyprávění zatěžkané množstvím nedohraných vedlejších linek a ani tragiku vzestupu a pádu hlavního hrdiny se většinu času nedaří prodat dostatečně osudově; na to se jede až příliš podle noirové šablony.