Louis Leterrier se už pravděpodobně nestane jedním z nejuznávanějších filmařů své generace, na druhou stranu se mu musí nechat, že natočil slušnou řádku blockbusterů – první dva Kurýry, Neuvěřitelného Hulka, remake Souboje Titánů, první Podfukáře či desáté Rychle a zběsile. Právě v případě Rychle a zběsile by se měl Leterrier chopit režie i chystaného finále, zákulisní škatulata nicméně způsobují jeden odklad za druhým, a tak Leterrier prozatím stihl alespoň natočit jeden kousek pro Netflix. 

Jeho novinka Úkryt nebo past měla minimálně dost výrazný marketing, kdy markeťáci z Netflixu nechali v Los Angeles postavit na billboardu třicet metrů nad Sunset Boulevardem obývací pokoj, do něhož na několik dní skutečně umístili člověka. Ten měl v prostoru „žít“, komunikovat s kolemjdoucími pomocí tabule a tím v podstatě na vlastní kůži napodobovat situaci z filmu, v němž je rodina uvězněna ve svém vlastním domě. Jen škoda, že podobně hravý není ve finále i samotný výsledek. 

Úkryt nebo past: FOTOGALERIE

V centru příběhu stojí rodina, která se po vypuknutí katastrofické události uchýlí do svého domu. Ten má představovat poslední bezpečné místo. Zatímco se svět venku postupně propadá do chaosu, rodina se snaží přežít bez kontaktu s okolím a zároveň čelí rostoucímu strachu, nedostatku zdrojů a otázce, zda je skutečné nebezpečí opravdu pouze za zdmi jejich domu. 

Netflixu se nejen na MovieZone často vysmíváme za to, jak jsou jeho filmy povětšinou generické a opravdu dokážou vyvolat dojem, že slouží čistě k ukojení nepříliš náročných algoritmů. A i když je to už trochu jako kolovrátek, u Netflixu se nejspíš nic nezměnilo. A tak vzniká tak trochu nevyvážená podívaná, která zřejmě netuší, zda chce být primárně survival thrillerem, anebo mysteriózním thrillerem z ranku například tvorby M. Nighta Shyamalana. Tedy Shyamalana ve stavu, kdy už se o něm dávno přestalo mluvit jako o novém Spielbergovi, ale spíše o někom, kdo si často myslí, že vypráví sofistikovaněji, než jak tomu ve skutečnosti je. Přesně touto navoněnou bídou je opředen celý Úkryt nebo past.

Ústřední rodina je nakonec uvězněna ve svém domě celých pět let, což se na nich samozřejmě tak trochu podepíše. Wagner Moura a Greta Lee tak na první pohled mají solidní potenciál naznačit, že oscarové nominace v uplynulých letech neobdrželi náhodou a skutečně patří mezi nejtalentovanější herce současnosti. Jenže s tak kostrbatými dialogy a především tak plochým scénářem by zřejmě zázraky nezvládl předvést ani Daniel Day-Lewis. Mohl to být zajímavý psychologický thriller o nástrahách izolace. Celé to mohlo být pojaté jako velmi svěží variace na survival thrillery. Mohlo vzniknout něco skutečně neotřelého a výjimečného, co by dost možná donutilo mnohé i vzít Netflix na milost. Jenže Netflix všechny tyhle možnosti už od prvních momentů filmu bere a hází je do koše. 

Zmiňovaného Shyamalana dokáže Úkryt nebo past evokovat i jakousi snahou o zvrat a zdánlivě přidanou hodnotou. Jenomže obojí je tak hrozně moc prázdné, že je vážně nemůže brát absolutně nikdo. Celé to působí toporně a i když se tu prezentují nápady, které by možná i nějakým způsobem dokázal ocenit takový James Cameron, působí to celé jako jedna zajímavá myšlenka, nad jejímž skutečným smyslem ovšem nikdo příliš neuvažoval. Scenárista Matthew Robinson přitom stojí za scénářem nedávné zábavné komedie Zlom vaz, bav se, neumři, která se sofistikovanějším podtextem dokázala pracovat mnohem sevřeněji a funkčněji. Kašle na tyhle věci Netflix snad schválně?

Nejspíše ano, protože jinak by na takovou látku nenajal někoho, jako je právě Leterrier. Člověk, jenž umí pracovat s akčními scénami, jakmile má ovšem pracovat s materiálem, ve kterém jde spíše o dialogy, strasti postav a tudíž logicky i herecké vedení, působí opravdu nekompetentně. Jako kdyby měl Robert Rodriguez najednou natočit remake Přeletu nad kukaččím hnízdem. Není to přitom tak, že by akce úplně absentovala a jakmile na ni dojde, Leterrier ukáže, že u blockbusterů není pečený vařený náhodou, protože řemeslo pořád ovládá. Jen to možná chtělo najmout někoho, kdo u tak schizofrenního filmu zvládne i jeho komornější a psychologičtější stránku. 

Vysvětlí vám Úkryt nebo past nějak pořádně, jak ten svět vlastně funguje? Co, jak a proč přesně se v něm děje? Ne. Nemusel by to být tak zásadní problém? Samozřejmě že ne. O to absurdnější je nicméně sledovat právě tu snahu o nějaké budování záhady, na jejíž rozlousknutí ve finále nedojde. A možná je to dobře, protože by to stejně nejspíše celé nedávalo smysl a frustrace by rázem byla ještě větší. 

Především i proto, že i když jsou Moura a Lee oba talentovaní herci, kteří si pro oscarové nominace došli naprostým právem, tady v pár momentech aspirují skoro až na nominaci na Zlatou malinu. Třeba právě Moura tu chvílemi evokuje i neslavný výkon Marka Wahlberga ve filmu Stalo se. Na druhou stranu do doby, než se budou rozdávat, stihne nejspíš Netflix vydat ještě tolik průměrností, že se na nějaký Úkryt nebo past dávno zapomene. To je totiž paradoxně právě to nejlepší, co se dá o tomhle kousku říct – je jen podprůměrný. Ne vyloženě špatný či nesnesitelný. Jen prostě poměrně hloupý, přes veškerou svou snahu prázdný a ničím výrazný film.