V soutěži letošního Berlinale sice turecko-německý samorost Fatih Akin neuspěl, přesto se z jeho odpudivé sociální črty poměrů 70. let stala jedna z nejdiskutovanějších festivalovek roku. Aby také ne – výbornou syrovost Proti zdi z roku 2004 si pamatujeme dodnes a předloňské Odnikud se mnou a Civalem ve Varech pořádně otřáslo. S velkými očekáváními se tedy musí thriller U Zlaté rukavice poprat už od začátku, ale pokud víte, co čekat, zklamáni určitě nebudete.

Akin se zaměřil na tragický příběh z Hamburku první poloviny 70. let, kde řádil sériový vrah Fritz Honka. Více než kdy jindy zde platí okřídlené „nomen omen“, neboť se rozhodně nejednalo o žádného sofistikovaného lumena, kterého by agenti z Mindhuntera s chutí zpovídali. Pan Honka byl nejen ošklivý, nýbrž rovnou fyzicky znetvořený, s nevelkou silou ducha i těla a jeho oběťmi byli obdobně zchátralé prostitutky potulující se po pajzlech čtvrté cenové v nechvalně proslulé čtvrti St. Pauli. Přesně do této fuj fuj atmosféry se nás prostřednictvím pečlivě zreplikovaného Honkova bytu (kde prznil, vraždil i schovával části těl) a ušpiněného vizuálu snaží Akin vtáhnout.

Z úchyláren loňského roku se vkrádají lehké podobnosti s Trierovým Jackem, avšak při bližším pohledu je jasné, že oba snímky se snaží o něco zcela jiného. Zatímco Trier opět šokuje a prostřednictvím vyznávání sympatií vůči sociopatickému vrahovi provokuje diváka, Akin vytváří obraz pokřivené společnosti, v níž je Honka „jen“ středobodem sítě životních mizérií. Skrze každý záběr, provoněný pachem levných cigaret a slepotu vyvolávající režné, se noříme do všedního hnusu Německa 70. let. Tohle není šednoucí rozčarování známé z tehdejší normalizace u nás, Akin nás zahlcuje kořalečnou anomií a zatuchlým rozkladem lidí zevnitř.

Přitom právě efektnost tohoto vyobrazení mi nakonec bránila, abych se do filmu mohl ponořit tak jako do předchozího Akinova počinu Odnikud. Právě kontrast mezi zdánlivou všedností a hrůzou odehrávající se uvnitř hlavní hrdinky umožnil sympatie a emoční zapojení – zato v ulicích kolem Zlaté rukavice je tolik prvoplánového hnusu, že už vlastně ani není motivace ho aktivně hledat.

„Less freedom, better fucks,“ říká Pavel Kříž z Pražských orgií, který tak v zásadě shrnuje i psychologii Honkova charakteru. O hlavním antihrdinovi se toho totiž mnoho nedozvíme a Akin ho nepředkládá jako klasicky vyšinutého jedince, zobrazeného pro naše zvrhlé potěšení z obskurnosti, nýbrž jako produkt doby; obdobně zlomenou bytost jako všechny ostatní okolo něj, jeho antisociální tendence se „pouze“ manifestují o poznání extrémnějším způsobem.

A to takovým, který připraveného diváka až tolik nezaskočí – pokud víte, že jdete na naturalisticky (až exploatačně) zpracovaný thriller vyžívající se v estetice hnusu, záběry na svlékání uškrcených obézních prostitutek a jejich následné dekapitace zrezlou pilou jsou natočeny přesně tak nechutně, leč předvídatelně, jak znějí. Samozřejmě, že hollywoodské romantizace ve stylu nedávného Zla s lidskou tváří jsou vedle hamburského Fritze (mimochodem ztvárněného mladým fešákem Jonasem Dasslerem) jen báchorkami pro děti, tohle má mnohem blíže k nechvalně proslulému Henrymu: Portrétu masového vraha. Pokud jste touhle vizí zaujati, ty necelé dvě hodinky v kině si moc užijete; ale radši bez popcornu.