Není to ještě tak dávno, kdy Netflix neplatil za továrnu ambiciózních pecek v čele s Irčanem, Manželskou historií či Dvěma papeži, ale spíš za odkladiště nepovedených a zcela průměrných kousků, u nichž producenti tušili komerční průser, a tak radši zamířili rovnou k internetovému gigantovi. Takový Serkisův Mauglí, u něhož jsem skoro dvakrát usnul, budiž toho jasným důkazem. A nyní se bohužel k této řadě odpadlíků přidává další snímek, který měl přitom na papíře celkem hezky našlápnuto. Když totiž před kameru seženete Anne Hathaway, Bena Afflecka či Willema Dafoea, samozřejmě doufáte v další velkou pecku pro své předplatitele, jež vám ještě zlepší kredit. Jenže Imdb rating 4.3 a 38 % na CSFD dávají tušit, že tady se něco brutálně nepovedlo. A ono tušení je bohužel naprosto správné.

Hned v úvodu tohoto smutného hodnocení bych měl zmínit, že netflixovské To poslední, co chtěl je adaptací knihy od Joan Didion. I když jsem předlohu nečetl, něco mi říká, že její filmové zpracování je jasným a smutným příkladem, jak by adaptace knih vypadat neměly. Příběh novinářky, jež se snaží zjistit, kdo ze Spojených států dodává zbraně k pučům a revolucím ve Střední Americe a pak se kvůli svému otci a jeho špinavému kšeftu sama zaplete do obchodu se zbraněmi, sice začíná velmi nadějně. Prvních patnáct minut má divák pocit, že by ho mohlo jít o solidní politický thriller z exotického prostředí, v lepším případě i menším přesahem. Jenže místo toho se snímek rozplizne do nudného patvaru s nezvládnutým scénářem, u něhož začne být divákovi postupně už radši jedno, co se před kamerou děje.

Snímek totiž působí dojmem, že vzal někdo solidní knížku, ale ještě před odevzdání scenáristovi z ní vytrhal tak polovinu kapitol. Příběh se tak zejména v druhé polovině změní ve zmatený guláš, v němž hlavní hrdinka postupně potkává jednotlivé vedlejší postavy, jež poté na chvilku zmizí ze scény, aby se pak naprosto nelogicky najednou vrátily na scénu. Vztahy mezi jednotlivými hráči této podivné hry se od nesnášenlivosti k naprosté důvěře mění během jedné minuty a nelogického dialogu. A když ke konci ještě přichází do hry nové postavy a dochází k nečekaným odhalením (které ovšem většina publika prokoukla už dávno), ocitá se divák už v naprosté apatii. Z rádoby chytrých a filozofujících prupovídek hlavních postav je přitom vidět, jak se tvůrci snažili vytvořit něco strašně chytrého a hlubokého. Výsledek je ovšem spíš k pláči.

Bylo by však nefér všechno házet jen na příšerný scénář, matná a naprosto nezajímavá režie totiž výsledku taky logicky moc nepomáhá. Dee Rees má přitom na kontě celkem chválené drama Mudbound a čekal jsem aspoň poctivé řemeslo. Jenže režisérka má problém nejen s budováním příběhu, ale také s napětím či jen vyvolat v divákovi aspoň nějaké emoce. Místo toho tu máme naprostou rutinu s uspávacím tempem, jež scenáristickou marnost opravdu nezakrývá. To se pak může Anne Hathaway v hlavní roli snažit, jak chce, ale sama tuhle nudu prostě neutáhne. Obzvlášť když zbytek obsazení je tu často nutnou stafáží, která nemá co hrát. A na oteklého Bena Afflecka je tu navíc i dost smutný pohled.

To poslední, co chtěl se tak řadí mezi netflixovské prohry, jež brzy zapadne v přívalu nové a nové nabídky streamovací služby. A bohužel zcela po právu. Když totiž z nadějného hvězdně obsazeného projektu vytvoříte film, v němž často nedává smysl ani chování postav či navazování jednotlivých scén, nic jiného než filmové zapomnění si nezasloužíte. Tímto kouskem si zkrátka během karantény krátit čas nemusíte.