V době, kdy si Hollywood libuje v životopisných dramatech a přeslazených žánrových limonádách, přichází na scénu Edward Zwick, aby zasadil atraktivní herecké trio do nepřívětivého prostředí Afriky roku 1994. Krvavý diamant je v mnoha ohledech úplně stejný jako Zwickův předchozí film – Poslední samuraj: Přestože vypráví pouze o pár charakterech, jeho epická šíře v pozadí je nevídaná. Trvá dvě a půl hodiny, všichni zlí lidé v něm prozřou a je absolutně korektní, co se vyplňování hollywoodských šablon týče. A stejně jako u Samuraje, ani na Diamant lidé nechodí (8,5 milionu dolarů za první víkend pro takto vysokorozpočtový - 100 milionů, ehm - spektákl není věru mnoho).

Ano, už jsem to tak trochu nakousl. To, co se tváří tak velkolepě, je ve skutečnosti jen adrenalinovým dobrodružstvím, čistě náhodou zasazeným do afrického pekla. Nikdo nesnižuje obrovskou sílu explicitních výjevů, které Zwick na diváka sype po tunách - tolik bídy a zastřelených lidí z bezprostřední blízkosti jste už dlouho neviděli -, jeho film však na vyšší poselství rezignuje a nakonec klasicky a naprosto jednoduše krystalizuje v základní filmová a rozhodně „hřejivá“ klišé: Rodina je nade vše (příslušníka jejího nezabiješ ni neokradeš!) a peníze nejsou všechno. Aneb ze zlých se stanou dobří, z hodných bohatí a úplně každý dostane to, co si zaslouží.

Reklamní kampaň studia Warner Bros. je v tomto směru legrační. Z akční pokladové naháněné, kterou Krvavý diamant v jádru bezesporu je, se poměrně značným úsilím prostřednictvím trailerů a televizních spotů podařilo vyrobit velmi vážný film, který vypovídá cosi a prohnilosti současného světa. Jistě, pár poznámek na tohle téma si Zwick neodpustí, ostatně je jasné, že když už točí v Africe a zobrazuje její bídu, určitě není od věci přitlačit na pilu a zapůsobit na oscarovou akademii. Pokud si však máme na rovinu říct, co se ve filmu děje, můžeme tak učinit jednou větou: Dva či tři lidé hledají diamant a pořád před někým utíkají či se schovávají.

Výprava pro takovou příběhovou osu je velkoryse bohatá a v mnohém připomíná samozvané civilně-vojenské peklo z posledního filmu Alfonse Cuaróna. Malé děti střílejí z AK-47ček – tedy pokud jim někdo v poměrně otevřeném záběru neusekne ruce -, jejich starší parťáci z tarasnic, do toho nějaký ten granát a mezi tím pobíhají naši hrdinové a snaží se přežít. Daří se jim vydatně a pro diváka atraktivně – co se týče akce, Zwick umí pozoruhodně dobře řetězit napěchované záběry a vystavovat oku lahodící scenérie typu „Leonardo di Caprio s kulometem pobíhá na popředí gejzíru z explodované zeminy“. Do toho burácí James Newton Howard se svými akčními motivy a rázem není co řešit: Zwick vás má na udici a může s vámi mávat, jak chce. Jeho precizní řemeslný um naprosto bezpečně zvládá vymezit jak prostor pro označení „akční film“, tak i umělecké potřeby hvězd vyšší svítivosti typu DiCapria - do té šíře, aby jim pomohl protlačit se do kuloárů, kde se mluví o Oscarech (kterého bych DiCapriovi až na závěrečnou desetiminutovku přál asi tak stokrát více než za Skrytou identitu).

Tím jsem nepřímo nalomil herecké výkony, které jsou pro Krvavý diamant stěžejní ingrediencí. Pominu-li již zmiňovaného DiCapria, jehož přežívající pašerák je natolik osobitou figurou, že i s otřesným přízvukem válcuje vaše divácké vědomí silou parní lokomotivy, pak je tu geniální Djimon Hounsou. Chlapík, který se z řeky malých štěků dostal k těm větším (Constantine, Ostrov), aby nakonec skončil s hlavní rolí v první lize. Casting pro tuhle roli odvedl dobrou práci, protože Djimon je přesně tím pravým ozubeným kolem plným emocí, nutným pro hladký běh celého stroje. Je uvěřitelný jako otec, je uvěřitelný jako rybář a přitom zvládá běhat mezi svištícími projektily a rozdávat si to se smrtí. Záchvat jeho agrese v jedné ze závěrečných scén působí ke skutečným vrcholům filmu, přestože ho Zwick nijak zásadně nevyzdvihuje: Solomon Vandy (jak zní jméno hlavní postavy) zvládá v rámci pár vteřin napěchovat všechnu svou touhu po zadostiučinění do pár ran zahradnickým nářadím a symbolicky tak uzavřít všechno své trápení, které by jinak verbálně ventiloval na ploše několika minut. Paráda. Jennifer Connelly tu většinou pouze existuje, protože v podobných scénářích by neměla chybět žena. Osudový vztah, který si s pašerákem vytvoří, je jaksi nad rámec zbožných přání. Přestože se je scénář oba snaží stavět do dlouhých dialogových sekvencí, ve kterých pijí nekvalitní pálenku a zaníceně rozebírají své soukromí, k opravdovému citovému průlomu jaksi nedojde. Možná i díky tomu nefunguje finále úplně tak, jak by mělo, i když to Zwickovi pod vlivem uplynulých událostí rádi odpustíte.

Společným rysem posledních dvou Zwickových filmů je i touha po bohatství. Minule se přetavilo v hrdinství, tentokrát v osobní duchovní spásu a jen možná v akt upřímné lásky. Nezáleží na tom, za čím režisérovy postavy jdou – vždy naleznou, po čem touží, ať už je ta cesta vykoupena čímkoliv. A že jim pomáhají náhody, díky nimž se dvě postavy potkají v milionovém davu a poslední hledaný charakter se objeví přesně tam, kam naši hrdinové míří za jiným účelem? Není proč svírat ruce v pěsti. Tohle roztomilé hollywoodské pozlátko budiž věčnou a příjemnou jistotou při sledování filmů režiséra, který bude nadosmrti točit dobré (navenek ambiciózní) filmy, na které nikdo nebude chodit. Podpořte ho alespoň vy v našich končinách – i přes trochu delší stopáž a lehce nevyrovnané tempo nebudete litovat.