Psát o novém filmu Fernanda Meirellese je jako psát o většině knih, které jsem musel povinně odvyprávět ve čtenářském deníku na základce. Byly to těžko stravitelné fláky s podivnými názvy od autorů, kteří připomínali položky v jídelním lístku prvotřídní ruské restaurace, na druhou stranu však desítkami let prověřená a historiky i kritiky považovaná literatura. Co s tím? To, co tenkrát – držet krok a jít s davem a nebýt nařčen z toho, že nejsem dostatečně intelektuálně vyspělý – nebo jít lehce proti proudu a prostě přiznat, že mě to zase tolik tématicky nezasáhlo? Jelikož už jsem ze základky pár let venku a mám tu volnou ruku, beru druhou variantu ;).

Constant Gardener alias Nepohodlný není „naháněcím“ thrillerem ve stylu Bournova mýtu ani ničím žánrově spřízněným řekněme od Tonyho Scotta. Považuji za nutné napsat to hned v úvodu, protože přesně takový pocit se mi vkradl do mysli těsně po zhlédnutí vypilovaného traileru a nerad bych, aby někdo podobně „naletěl“ :). Constant Gardener je ambiciózní látkou, jejíž hlavní vyprávěcí těžiště leží v problému testování nepovolených léků na nemocných afrických lidech. Film v jistém směru upomíná na Prezidentovy muže - je v něm spousta postav a spousta jmen a dobrou čtvrtinu asi nebudete moc chápat, o co tady vlastně jde. Ve výsledku se to dozvíte poněkud zjednodušenou formou, ale to situaci nijak nezlehčuje. Příliš akce tu tedy nehledejte a veškeré lehce „špionážní“ kamerové nájezdy berte spíše jako bonbónek než jako příslib něčeho ostřejšího.

Scenárista Jeffrey Caine (mj. Zlaté oko) je ve svém tématickém rozletu poněkud umírněný a chytře a důsledně popírá současný módní trend spousty tvůrců, a to otevřít spoustu palčivých otázek v jednom filmu a zapomínat na ně odpovídat. Naopak. Soustředí se prakticky jen na to, aby v příběhu nezůstaly otazníky a aby jeho výpověď o něčem prohnilém, co je řízeno zpoza vysokých vládních kruhů, měla co největší účinek. A když je vše doděláno, jme se vše naprosto logicky, i když pro diváka hodně drsně, zakončit. Nevybočuje z daných mantinelů a není patetický, k čemuž se mohlo při pohledu na postižené africké obyvatele lehce sklouznout.

Připomínat, že Fernando Meirelles dobře režíruje, by bylo nošením dříví do lesa. Už z traileru bylo patrné, že režisér volí stejný přístup k látce jako u Města bohů – ruční kamera, hrubé upocené zrno, hledání co nejvýraznějších barevných kontrastů, hra na detail, volba zvláštních, ale efektních úhlů. K náladě filmu tenhle mišmaš sedí mnohem lépe než vybroušené širokoúhlé expozice upomínající na jakousi dokonalost. Meirelles není perfekcionista, ostatně realita také není perfektní. A proto když se někde v dlouhé kamerové jízdě trochu zadrhne steadycam, nemá to nijak rušivý efekt. Kromě autenticity se režisér pomocí flashbacků rád přehrabuje ve vztahu ústřední dvojice a staví uplynulé scény do zcela jiného světla. Je to chytrá hra, která neomrzí a navíc dokáže umně zakrýt fakt, že jisté aspekty příběhu nejsou nijak objevné a připomínají průměrný thriller.

Příběh o pomstě za mrtvou manželku se mísí s filozofickou rovinou o žití a nežití, smyslu prázdného domova a úpravě zahrad, které stejně v zimě odkvetou. Nejsilnějším motivem v této rovině je pro Meirellese láska a všechny její podoby. Má cenu se hnát za větším životním cílem, když opravdové štěstí máme po boku? Palčivé existenciální otázky s lehkým přídechem metafyziky nepůsobí zbytečně naroubovaně, protože se všechny naprosto zjevně vejdou do hlavy a výrazu ztrhaného Ralpha Fiennese, který vsází na tuhle hru všechno, protože už nemá co ztratit. A je to jeden z mála dramatických oblouků, kterým se tu bezmezně dá věřit, protože emoce jsou naprosto univerzálním filmovým jazykem. Ne už tak problém s africkými dětmi, který je sice řván do světa s takovou vervou, že už ze zásady musí zneklidnit a nesmí být přehlížen na Oscarech, ale v mých očích je natolik odosobněný, že prostě nemůžu jít s hodnocením výš.