O druhém snímku Julie Ducournau se dlouho tradovala jen tajemná věta, že se v něm otec shledá se svým deset let nezvěstným synem v důsledku série podivných zločinů. Hlavní postavu mladé ženy, která má kvůli autonehodě od dětství v hlavě kus titanu, však hraje zatím neznámá Agathe Rousselle. Že tyhle dvě věty nejdou moc dohromady? Po zhlédnutí vítěze letošního festivalu v Cannes vás budou trápit úplně jiné otázky.

Ducournau už svým pět let starým debutem Raw zaujala kritiky a vyděsila diváky. Díky kanibalskému příběhu o dospívání se rázem přiřadila do volného sdružení New French Extremity, které poslední zhruba dvě dekády v pravidelných intervalech připomíná, že nikdo nedokáže hranice (ne)vkusu posouvat s takovou grácií i zarputilostí jako Francouzi. Letošní výhra v Cannes byla podle očekávání provázena kontroverzemi, dokonce se hovořilo o nejvíce šokujícím snímku letošního roku. Stejně jako v případě Raw se jedná především o marketingovou nálepku, přesto nutno uznat, že Titan dovede potrápit divákovy oči i mozek.

Pařížská režisérka svůj styl nezapře, řada prvků z Raw je viditelná i zde: Důraz na fyzičnost, znepokojivý vizuál neuhýbající před brutalitou, témata sexuality a dospívání. Inspirace Davidem Cronenbergem se projevuje nejen ve znepokojivém škrábání kůže, ale i snahou o přenesení prvků body hororu do dramatického rodinného příběhu. Ten se však ubírá poměrně nečekanými zákrutami a spousta scén končí úplně jinde, než byste na jejich začátku řekli; podrobnější popis příběhu by nutně obsahoval spoilery, takže se nechte nalákat spíše na laktaci motorového oleje v prostředí túrujících motorů.

Na automobilových přehlídkách totiž (anti)hrdinka Alexia pracuje jako tanečnice a během audiovizuálně podmanivého intra ukáže, že práce ve vysoce sexualizovaném prostředí není žádný med. Postupem bizarních událostí se setká s machistickým velitelem hasičů, jenž bojuje s vlastními démony minulosti, a společně začnou ohledávat možnosti bezpodmínečné lásky; pokud něco takového vůbec existuje. Pro vnitřně narušenou Alexiu, jež má kousek od srdce vytetovaný název Bukowského sbírky basní Love is a Dog from Hell, je už ale možná pozdě.

Navzdory mnoha tělesně nepříjemným scénám se však Ducournau nevyhýbá ani humorným momentům, jimiž odlehčuje neustálou hrozbu krvavosti a znepokojivých sexuálních praktik. Zatímco zpočátku Titan okouzlí refnovsky neonovou vizualitou v kombinaci s dunivým soundtrackem, s postupným zahušťováním příběhu se formální finesy tlumí a režisérka nechává diváka prožívat trable spolu s postavami. A že jich je požehnaně.

Hlavní výtka totiž směřuje k množství motivů, jež jsou sice rozehrány, ale nemají dostatek prostoru k silnému vyznění. Autorčina pokřivená fantazie odhaluje řadu společenských fascinací – dětství Alexii, její následná mapa dospělých vztahů i řada magicko-realistických prvků jsou však pouze nastřeleny a dávají divákovi možná až příliš široké pole k dotváření děje. Naopak velmi sympaticky se vrací téma identity, jež pro mladou ženu rozhodně není nijak pevnou kategorií. Vyvřením potlačované agresivity je možné se vzepřít vlastní přirozenosti, pro níž ve světě infikovaném toxickou maskulinitou snad ani není místo. Jak se člověk dočká přijetí namísto ignorace? A je pro život výhodnější kus bytelného titanu v hlavě, nebo páteři? Samé otázky…