Horor RAW provázela vpravdě dryáčnická pověst filmu, ze kterého zděšeně utíkají diváci a při jehož promítání už několikrát do sálu zavítal bez vyzvání obsah některého z žaludků. To, že jde o přehrocenou PR povídačku, vám asi nemusím vysvětlovat, jde to vydedukovat už ze skutečnosti, že týden po premiéře se o RAW vlastně vůbec nemluví a nikdo ze zkušených hororářů na něj své souputníky zuřivě neverbuje.

On totiž o nějaký extra hardcore nejde. Pokud chcete brutalitu a šokantnost, film vás zklame – což by ale byla trochu škoda, protože jde o rozhodně nadstandardní evropskou artovku.

Francouzská režisérka Julia Ducournau využívá hororových propriet jako maziva pro coming-of-age story o dospívající studentce, která během nástupu na veterinu poznává sebe sama a hledá svoje místo ve společnosti. RAW tak uvažuje o touze po mase/kanibalismu na úrovni metafory, kde se ty zlomové životní momenty (první sex, nástup na vysokou, pochopení sebe sama a svých potřeb) řeší výhradně skrze tělesné zážitky, a to často hodně extrémní.

Je to přístup svěže přímočarý, místy hodně intenzivní. A v kontextu leckdy sterilní a politicky korektní filmové produkce v běžných kinech inspirativní, protože se prořezává a prohryzává až na kost, k podstatě.

Na druhou stranu ženskou režisérkou ruku poznáte v jemnosti, s jakou přistupuje ke svým postavám, jak je má ráda a konejší je, i když se chovají leckdy brutálně a nespoutaně. Podmanivý je pak celý audiovizuál, jehož lehkost a krvavá roztouženost mi evokovala emíčka Xaviera Dolana (když vám do toho pustí trailery na Zahradnictví a Po strništi bos a jiné české konzervy, začnete plakat).

Příběh pak sice nevyústí v nic extra originálního a překvapivého, ale samotný film je parádně důsledný, když vás v každé scéně konfrontuje s nějakým tělesným, fyzickým zážitkem nebo momentem. A to se cení. Snímků, které by šly natvrdo po pudové podstatě, ani na okamžik neuhly a přesto stále dávaly – pocitově celkem intimní a křehký – smysl, tu zas tolik nemáme.