Cena za originalitu z letošních Cannes vzbudila zvědavost i karlovarských diváků – přece jen, když už porota sekce Un Certain Regard, zaměřující se právě na nestandardní filmařské postupy, ocení originalitu, čekat lze skutečně leccos. Debutující Islanďan Valdimar Jóhannsson natočil ve švédsko-polské koprodukci pomalou baladu o neschopnosti smíření se ztrátou; jak to seveřané ostatně umějí nejlépe.

Manželský pár s tvářemi Noomi Rapace (Muži, kteří nenávidí ženy, Prométheus) a Björna Hlynura Haraldssona (Eurosong: Příběh skupiny Fire Saga) žije na samotě v drsné islandské přírodě, kde o sněhové vánice, mléčné mlhy a během polárního dne i nezapadající Slunce není nouze. Už jen tím se nabízí srovnání se Slunovratem a podobnými horory odehrávajícími se za denního světla; a samozřejmě není náhodou, že americkým distributorem snímku je A24. O plnokrevný horor se však nejedná, spíše by se hodilo označení rodinné drama s folkovými motivy. Znalci karlovarského bizáru by nejspíš našli i podobnost s fantasy romancí Tina a Vore, která divákům zamotávala hlavy před třemi lety.

Ale vraťme se na onu nenápadnou samotu. Zmíněný manželský pár se stará o farmu, rodí jehňata jak na běžícím pásu, přesto se jedná o tajemně tichou domácnost. Postupně naznačovaný původ traumatu umocní narození jehňátka, které je možná tak trochu jiné. Alespoň manželé jsou o tom přesvědčeni a začnou se o něj starat s láskou bez přehánění rodičovskou. Zdánlivou idylu naruší příchod vetřelce – mužova bratra, který pro celou situaci rozhodně nemá pochopení. Skutečný problém však bude mít ještě jinou podobu…

Příběh rozdělený do tří kapitol nejprve stojí na pomalém vykreslení života na farmě – srozumitelného, nelehkého, ale především pro hlavní hrdinku poněkud nenaplňujícího. Bizarní stvoření přináší emoce na hranici humoru a zhrození, ovšem postupem času se snímek začne bezcílně rozbíhat do šíře a uvolňuje šrouby, jež by naopak potřebovaly utáhnout. Navzdory příjemně děsivému závěru zůstává pachuť nedotažené pecky, u níž si scenáristi po načrtnutí nápadité výchozí obskurnosti zřejmě nevěděli rady.

Jméno Bély Tarra jako producenta sice zahřeje u srdíčka, ovšem na poměry festivalového snímku Ada nikterak přepáleně dlouhými záběry neoplývá a umírněná je i stopáž. Kamera přesto zaslouží pochvalu, protože (stejně jako už mnohokrát v minulosti) dokázala využít fotogeničnosti islandské krajiny a problematickou rodinu dokázala vykreslit izolovaně a zároveň opojně. Těžko říct, jak bude tahle sympatická podivnost fungovat v běžných kinech mimo festivalovou bublinu, o nápaditý kousek se však bezesporu jedná. Jen se člověk těžko zbavuje dojmu, že něco podobného ze skandinávských zemí přichází možná až příliš často.