Eurovize. Už několik dekád starý projekt hudebního souznění napříč Evropou, který udržuje při životě myšlenku písně coby univerzálního jazyka. Kdysi dávno to možná mělo ušlechtilé základy, ale dnes je Eurovize jen příliš barevná a příliš divoká estráda, kam se nechodí vyhrávat s nejlepším songem, ale nejhlasitěji a nejkřiklavěji odprezentovat svou zemičku. Není důležitě zvítězit, je důležité propít a projíst společné peníze, vyrazit si z kopejtka a užít si svých patnáct minut slávy. Vyhrávají tu exoti, nikoliv zpěváci a většina publika nepřepíná program, protože a) ztratila ovladač, b) dávno usnula, c) chce mít odškrtnutý bizár roku, o kterém se v práci vypráví líp než o průměrné detektivce na druhém kanálu. 

Těžko říct, jak měl americký herec a komik Will Ferrell Eurovizi zafixovanou, když ho poprvé napadlo, že by se podle ní dala natočit stylová komedie ve stylu Ledově ostří. Jeho manželka pochází ze Švédska, a když mu soutěž kdysi dávno ukázala, byl Ferrell celým tím cirkusem uchvácen. Dokonce strávil i pár ročníků v zákulisí a dělal si poznámky. Projekt se snažil protlačit do produkce hrozně dlouho, ale nedařilo se mu u žádného z velkých studií, což je celkem logické, protože pro Američany odchované na The Voice je Eurovize velkou neznámou. Slitoval se až Netflix, což nás přivádí hned k několika dilematům.

Eurovision Song Contest: The Story of Fire Saga: FOTOGALERIE

Já jsem totiž v zásadě rád, že film jako Eurovize existuje. Když jsme nad tím s Mr. Hladem včera debatovali, vznesl několik velmi cenných argumentů, proč to nedokoukat. Oproti filmům jako Ledově ostří, ale třeba i Kokosy na sněhu, jež evokuje zápletka o dvou vesničanech z Islandu, které všichni ostatní v soutěži od začátku podceňují, tu totiž chybí postava charismatického kouče. Larse a Sigrit vede láska… k hudbě a možná k sobě navzájem - a to bez ohledu na to, že se jich všichni ptají, jestli jsou bratr a sestra, na což Ferrell váhavě odpovídá “snad ne”. Snímek má právě kvůli chabé motivaci hlavních postav dost klopýtavou dramaturgii a hlavně se nepříjemně drží zkrátka, když jde o kopání do samotné Eurovize. Důvod je jasný - Ferrell se s pořadateli spřátelil a svým způsobem vyseknul celé soutěži poklonu.

Tam, kde Evropan čeká jízlivou americkou kritiku, tam je Eurovize jen inertní kulisou a moderátoři jednotlivých zemí (např. Graham Norton reprezentující britské ostrovy) hrají jen figurky suše komentující dění. Mnohem ochotněji Ferrell v dalším z opakujících se vtipů šije do skupiny amerických turistů, které posílá ke všem čertům, jako by naplno přijal svou islandskou identitu a hrdě bojoval za evropské právo poslat Amíky domů, ať si postaví tu svojí slavnou zeď. 

Pár vedlejších postav, včetně fenomenálního Dana Stevense, sice utrousí něco o tom, že není důležité vyhrát, ale pořádně zakalit, ale právě večírek účastníků Eurovize se zvrhne v muzikálové číslo, které soutěž nepokrytě oslavuje, dokonce za účasti některých bývalých vítězů. V tu chvíli máte pocit jako při sledování reklamy na prací prášek. David Dobkin (Nesvatbovi, Rytíři ze Šanghaje) řemeslo zvládá, ale děj se nesnesitelně táhne a banální dějové linky jsou nám dovysvětlovány jako prvňáčkovi, co poprvé překročil školní práh.

Samotná zápletka je přitom osvědčené klišé o dvou trumberech se srdcem na správném místě, co si nedovedou přiznat, že k sobě něco cítí, mají občas pořádnou smůlu, ale nakonec jim právě proto začnou ostatní fandit, aby našli to, po čem vždy toužili. V podstatě žádná postava tu není vyloženě záporná, kromě jedné, o kterou se zázračně postarají zabijáčtí islandští skřítci. Ferrell hraje svou klasiku, Rachel McAdams je skvělá a dobře jí to nejen hraje, ale i zpívá (s pomocí zpěvačky Molly Sandén). Vše kulminuje v klasickém finále ozdobeném fantastickou písničkou, jejíž oscarová nominace mě vlastně vůbec nepřekvapí. A kde je tedy vlastně problém? 

V Netflixu. Jak už jsem řekl, jsem vlastně rád, že červené eNko umožnilo Ferrellovi tenhle film natočit, ale zároveň jsem si jistý, že bych dokázal z dvouhodinového kýčovitého průměru sestříhat devadesátiminutovou nadprůměrnou romantiku. A nemusel bych natočit ani políčko filmu navíc. Se schopným dramaturgem by šlo odsekat pětadvacet minut zbytečné vaty, která postavám jen podráží nohy a diváka odvádí od hlavní linie s pomocí podměrečných vtipů. To dobré tam uvnitř skutečně je, ale obalené tukem, který musíte spořádat, než se dostanete k libovému. Netflixu logicky vyhovuje, že lidé u televize budou o třicet minut déle, ale tenhle žánr dlouhými stopážemi prostě trpí. Za půl druhé hodiny by se dalo vše odvyprávět svižněji, soustředěněji a finále by vyznělo o to silněji. Diváci by navíc chtěli víc a do roka by mohl Netflix natočit podobný film z prostředí ukrajinského turnaje ve fackování nebo skandinávského mistrovství v metalovém vyšívání. 

Běžné publikum se přes moje výtky pravděpodobně přenese, protože závěrečný song už stoupá v hitparádách a Eurovize sbírá pochvalná hodnocení v nejrůznějších databázích. Je ale poměrně škoda, že kritici budou mluvit o šmíře jen proto, že se někomu nechtělo víc střihnout a usměrnit Ferrellův scénář, protože z všelijaké komedie mohl být nečekaný hit o dvou polobláznech a jejich vášni pro hudbu, domovinu a přehnaně leské kostýmy těsné v rozkroku.

Přehrajte si trailer Já jim vlastně nakonec fandil, ale nezapřu, že jsem na ten film koukal nadvakrát, protože prostředek skutečně drhne a jako by patřil do úplně jiné ligy. V kině by ta stopáž bolela ještě víc, takže nejde než poslat Islandu jen poloviční počet bodů. Někteří lidi nevěří, že tamní skřítci existují. Při Dobkinovi a Ferrellovi stáli jen občas, což je škoda. Přál bych si, aby se Netflix ohlédnul do minulosti a pochopil, že přemrštěná stopáž není všechno. K lepším (čti kratším) filmům se lidé naopak rádi vracejí a pouštějí si je znovu. Až si tohle jejich marketingové oddělení uvědomí, možná bude líp!