Severská podivnost Zimní bratři předloni trochu prošuměla, přestože se jednalo o velmi originální a těžko zařaditelný kus (inu, možná právě proto…). Novinka stále mladého islandského tvůrce Hlynura Pálmasona svého předchůdce na první pohled nezapře – ať už stylem úvodních titulků, lehkou oblibou v seidlovských statických záběrech či především zjevným vymykáním se z tradičních vzorců. Bílý bílý den však vypadá o něco lépe a hned se podíváme proč.

Oceňovaný islandský veterán Ingvar Sigurðsson sype z rukávu další výborný výkon, když představuje stárnoucího muže, jemuž před nedávnem zemřela žena. Truchlící vdovec se výrazně upne na svou vnučku, s pocity nespravedlnosti se však stále nedokáže vyrovnat. Až když objeví důkazy o nevěře své manželky, spustí se docela nečekaný řetězec událostí. Nejedná se rozhodně o další severskou komediální bláznivost, přestože momenty velmi černého humoru nechybí. Spíše sledujeme drobnokresbu zlomeného muže, který pod drsnou skořápkou ukrývá překvapivě mnoho citů; citů, s nimiž se nedokáže vypořádat.

Pálmason nešetří metaforami a často rozvolňuje příběhové tempo svými avantgardními obrazy, jejichž přínos jsem však až příliš často nedocenil. 109 minut se proto docela táhne a není nouze o hluchá místa, ta jsou však vykompenzována silně emočními okamžiky. Také řada použitých dlouhých záběrů či neotřelých kompozic potěší a míru pozornosti naopak zvedne; záživnost však přesto až povážlivě kolísá. Je to částečně experimentální, ale především multižánrový mix, který každému sedne trochu jinak.

Nakonec se tak Bílý bílý den hodnotí překvapivě těžko. Od původního dojmu, totiž vcelku tradičního dramatu o seversky chladném vyrovnávání se s osudovou ztrátou, se totiž výsledek výrazně odchyluje a nabízí poněkud nevyrovnanou, ale v mnoha scénách velmi silnou podívanou, kombinující smysl pro drsný humor s citlivou studií osamělosti a alegoriemi posetou islandskou krajinou. Leckomu to jistě sedne mnohem výš, já však zůstávám na vcelku spokojené, avšak výhradami zaplevelené sedmičce.